Posted on

Jednoduchost v kázání

Již král Šalamoun v knize Kazatel říká: „Píše se tolik knih, že to nebere konce“ (12:12). Existuje jen málo oblastí, o kterých toto tvrzení platí více než o kázání. Počet knih, napsaných za účelem pomoci kazatelům lépe kázat, je tolik, že by mohly naplnit malou knihovnu. Vydáním dalšího krátkého pojednání se pouze snažím dotknout jednoho aspektu této oblasti. Nesnažím se předstírat, že se budu zabývat obsahem a účelem kázání. Záměrně ponechávám stranou aspekty kázání, jako je vážnost, aplikace, živost, přívětivost a podobné faktory a také se nebudu věnovat porovnávání výhod a nevýhod kázání s písemnou přípravou a bez ní. Budu se snažit, abych se držel pouze jednoho aspektu, který má mnohem menší uznání, než si zaslouží. Tímto aspektem je jednoduchost jazyka a struktury textu kázání.

O jednoduchosti v kázání bych měl být schopen svým čtenářům něco málo říci především díky svým zkušenostem. Má služba začala před 45 lety na jedné venkovské farnosti, kde jsem strávil podstatnou část své služby tím, že jsem kázal zemědělcům a jiným pracovníkům. Moc dobře znám onu velkou obtíž, kterou je udržení pozornosti těchto posluchačů a ujištění se, že všemu dobře rozumí. Po stránce jazyka a formy kázání bych mnohem radši kázal pro Oxford nebo Cambridge, pro spolky prvotřídních právníků nebo pro komory parlamentu než pro zemědělsky orientované shromáždění v parném letním odpoledni. Slyšel jsem o zemědělci, který si užívá neděli více než ostatní dny v týdnu a na otázku proč, odpověděl: „Protože si pohodlně sedím v kostelní lavici, dám si nohy nahoru, vypnu hlavu a hezky si zdřímnu.“ Někteří mí mladší přátelé ve službě mohou být jednoho dne také povoláni kázat do obdobného shromáždění a byl bych velmi rád, kdyby mohli využít mých poznatků.

Než přejdeme k hlavnímu tématu, rád bych ujasnil některé věci v následujících čtyřech úvodních poznámkách.

  1. Za prvé bych rád všechny své čtenáře vyzval, aby si zapamatovali, že dosáhnutí jednoduchosti při kázání je věcí velmi důležitou pro každého kazatele, který si přeje být ku prospěchu duším lidí. Pokud při svém kázání nemluvíte jednoduše, tak vás lidé nebudou chápat a pokud vás lidé nebudou chápat, jak potom lidem vlastně pomáháte? Rčení Quintiliana je v tomto ohledu velmi výstižné: „Pokud nechcete být pochopeni, zasloužíte si být opomíjeni.“ Samozřejmě bude první námitkou kazatelů, že musí kázat pravdu a to pravdu celou, úplnou a nic jiného než „pravdu v Ježíši“. Ale kazatelé dále usilovat i o to, aby jejich kázání byla pochopena. A pochopena nebudou velkou částí posluchačů, pokud nebudou podána jednoduše.
  2. V úvodu bych dále rád zdůraznil, že dosáhnutí jednoduchosti v kázání není v žádném případě lehkou záležitostí. Nic nemůže být větší chybou, než si to myslet. „Podat těžké záležitosti jako těžké,“ když použijeme podstatu výroku arcibiskupa Ushera, „je v moci nás všech, ale podat těžké záležitosti tak, aby vypadaly jednoduše a srozumitelně, je výsadou pouze pár řečníků.“ Před 200 lety jeden z nejmoudřejších a největších puritánů prohlásil, „že většina kazatelů míří vysoko a neberou ohled na posluchače“. Toto je stále aktuální i v roce 1837! Obávám se, že velká část našeho kázání je pro naše posluchače tak složitá, že jí lidé rozumí, jak kdybychom kázali v řečtině. Když lidé slyší prosté kázání nebo si čtou jednoduché pojednání, mají tendenci prohlašovat: „Jak pravdivé! Jak jasné! Jak lehké k pochopení,“ ale také mají tendenci si myslet, že psát tímto způsobem dokáže každý. Dovolte, abych čtenářům vysvětlil, že psát jednoduše, jasně, zřetelně a působivě je extrémně těžká záležitost. Podívejte se na kázání Charlese Bradleyho z Clapham. Jeho kázání se čte velmi dobře. Je tak jednoduché a přirozené, že všem přijde jasné, jako slunce na obloze. Každé slovo je správně zvoleno a je na správném místě. Přesto tato kázání od Bradleyho vyžadují velmi velkou námahu. Ti z vás, kteří bedlivě četli knihu Vikář Wakefieldský od Goldsmitha si musí povšimnout úžasné přirozenosti, jednoduchosti a prostosti jazyka. A přitom je všem známá ohromná míra nepříjemností, potíží a času, kterou si příprava díla vyžádala. Nechť je Vikář Wakefieldský porovnán s Rasselasem od Samuela Johnsona, který byl údajně sepsán během pár dní a pod velkým tlakem. Rozdíl je velmi patrný. Ve skutečnosti, když používáme dlouhá slova, když se snažíme vypadat vzdělaně, když po našem kázaní lidé říkají: „Jak nóbl! Jak chytré! Jak znamenité,“ tak nemusíte nutně do přípravy vkládat mnoho úsilí. Ale napsat něco, co zasáhne a zůstane, psát nebo kázat něco, co potěší, bude chápáno a přilne k srdci čtenáře a nebude zapomenuto, něco na co můžeme spoléhat, je velmi náročná záležitost, které je jen málokdy dosaženo.
  3. Dále mi dovolte objasnit, že když mluvím o jednoduchosti v kázání, v žádném případě nechci, aby si mí čtenáři mysleli, že mluvím o kázání dětinském. Pokud si myslíme, že se chudým lidem líbí dětinské kázání, tak se velmi mýlíme. Stačí, aby našim posluchačům projela jednou v hlavě myšlenka, že je považujeme za shromáždění neznalých vesničanů, kterým stačí pouze nějaká „dětinská duchovní strava“, a naše příležitost prospět těmto lidem je kompletně ztracena. Lidé nemají rádi ani náznak blahosklonného kázání. Mají pocit, že je nebereme jako sobě rovné, ale jako podřadné. Lidé takové chování ze své podstaty nesnáší. Okamžitě se k vám otočí zády, zacpou si uši a urazí se. Potom můžete již kázat pouze do větru.
  4. Na závěr bych rád dodal, že k jednoduchosti při kázání nevede obhroublý ani vulgární projev. Je možné mluvit jednoduše a zároveň být jako gentleman s vybranými způsoby a chováním, být galantní a noblesní. Je velkou chybou myslet si, že nevzdělaní a negramotní lidé preferují kázání od nevzdělaného a negramotného člověka. Předpoklad, že evangelista laik nebo učitel Písma, který neovládá latinu a řečtinu, pouze zná svou Bibli, je vítanější než vzdělanec z Oxfordu, který umí kázat nebo výřečný muž z Cambridge, je velmi zcestný. Lidé tolerují neomalenost a vulgaritu pouze tehdy, když nemají jinou možnost.

Nyní, po ujasnění záležitostí těmito poznámkami, můžeme přejít k pěti stručným radám, které se jeví jako nejlepší metody k dosažení jednoduchosti v kázání.

  1. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, tak mou první radou je, abyste se ujistili, že výborně rozumíte tématu vašeho kázání. U tohoto bodu vás žádám, abyste dávali obzvlášť pozor. Ze všech pěti rad, které zde poskytnu, je tato tou nejdůležitější. Při výběru pasáže ke kázání si buďte jisti tím, že jí rozumíte a vidíte všechny souvislosti, že přesně víte, co je vašim cílem, co chcete lidi naučit, čeho chcete dosáhnout a co chcete, aby si lidé odnesli domů. Pokud sami začínáte v mlze, tak se můžete spolehnout na to, že i lidé, kterým kážete, budou tápat ve tmě. Cicero, jeden z největších antických řečníků, před mnoha lety prohlásil: „Nikdo nemůže jasně a výřečně mluvit o tématu, kterému sám nerozumí.“ Já s Cicerem v tomto bodě naprosto souhlasím. Arcibiskup Whately byl velmi přesný při pozorování lidské povahy a správně prohlásil o velké části kazatelů, že „nikam nemíří a nic také netrefí. Jako muži, kteří ztroskotali na neznámém ostrově a vydali se na průzkumnou cestu. S neznalostí vyrazili a s neznalostí také cestovali celý den.“

Obzvlášť žádám všechny mladé kazatele a služebníky, aby si zapamatovali tuto první radu. Důrazně opakuji: „Ujistěte se, že důkladně rozumíte vašemu tématu. Nikdy si nevybírejte pasáž, u které si nejste plně jisti jejím významem.“ Varujte se nejasných pasáží, které se například týkají nenaplněných nebo symbolických proroctví. Pokud se lidé budou snažit nepřetržitě kázat v obyčejném shromáždění o pečetích, číších a polnicích ze Zjevení, o chrámu v Ezekielovi nebo o předurčení, svobodné vůli a věčném záměru Boha, tak žádnému inteligentnímu člověku nebude překvapením, že nedokážete dosáhnout jednoduchosti. Neříkám, že se nemáme těmito tématy čas od času zabývat, když k tomu bude vhodná doba i publikum. Pouze se zde snažím říci, že to jsou velmi hluboká témata, o kterých i znalí křesťané často debatují a je téměř nemožné je podat jednoduše. Musíme jasně rozumět našemu tématu, pokud ho chceme podat jednoduše. V Bibli jsou stovky prostých témat k nalezení.

Ze stejných důvodů se vyhýbejte tématům, kterým říkám „smyšlená“ nebo „předuchovnělá“ a jejich následnému podání způsobem, který Duch svatý nikdy pro tyto texty nezamýšlel. Neexistuje téma, které by bylo důležité pro zdraví duší a Bible by ho jasně nevyučovala a neupozorňovala na něj. Kazatel by nikdy neměl vytahovat z Písma závěry, jako když zubař trhá zuby z čelisti, jakkoliv správné mohou být, pokud nejsou jasné, doslovné a inspirované. Kázání může vypadat velmi nablýskaně a geniálně a lidé z něho mohou odcházet se slovy: „Máme to ale dobrého kazatele!“ Pokud ale lidé při přezkoumání nemohou myšlenky kázání najít v Písmu a také naopak Písmo v kázání, začnou být zmatení a myslet si, že Bible je natolik hluboká, že ji nelze pochopit. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti, vyvarujte se duchovnímu přehánění.

Dovolte mi vysvětlit, co mám na mysli, když mluvím o předuchovnělých tématech. Pamatuji si, že jsem kdysi slyšel o jednom kazateli v městě na severu, který byl známý pro kázání v tomto stylu. Jednou kázal na text: „Anebo obětnímu daru chudáka, jenž trvanlivé dřevo vybírá“ (Iza. 40:20). „Zde,“ prohlásil, „je chudý muž odkázán k bídě. Nemá co nabídnout, aby jeho duše došla upokojení. A co by měl dělat? Měl by hledat dřevo, které trvá věčně – čili kříž Ježíše Krista.“

Při jiné příležitosti, kdy se už nemohl dočkat, až bude vysvětlovat doktrínu o hříšné podstatě lidí, si vybral text o Josefovi a jeho rodině. Své kázání začal: „Jak se daří vašemu starému otci, o němž jste vyprávěli? Žije ještě?“ (Gen. 43:27). Tuto otázku dokázal chytrým způsobem pokroutit tak, že se rozprava dostala ke zkažené podstatě, která přetrvává v lidech.  Je to bezpochyby jedna z velkých pravd, ale určitě ne pravda, na kterou se tato pasáž zaměřuje. Věřím, že podobné případy budou varováním pro mladší kolegy. Pokud chcete kázat o hříšné zkaženosti lidské podstaty nebo o ukřižovaném Kristu, nepotřebujete hledat podobné, za vlasy přitažené, pasáže Písma, jako jsem právě předvedl. Pokud chcete být jednodušší, snažte se vybírat jednoduché pasáže!

Navíc, pokud si přejete mít jasný přehled o vašem tématu a tím získat základ pro jednoduchost, nebojte se rozdělit vaše kázání a uvést jednotlivé oddíly. Nemusím zmiňovat, jak ožehavá tato otázka je. Mnozí se dnes často bojí členit kázání do tří bodů. Dnešní trend mluví jasně proti rozčleňování kázání a musím upřímně říct, že živé, nerozdělené kázání je mnohem lepší, než kázání rozdělené hloupým, nelogickým způsobem. Nechť se každý rozhoduje sám podle svého uvážení. Kdo káže působivá kázání, která zůstanou v srdci posluchačů, nechť tak káže dále a vytrvá. Ať ale nepohrdá svým kolegou, který kázání rozčleňuje. Vše, co se snažím říci, je, že pokud chceme dosáhnout jednoduchosti v kázání, musí v něm být řád, jako je řád v armádě. Jaký moudrý generál by v den bitvy míchal pěchotu, dělostřelectvo a kavalérii do jednoho zmateného celku? Který organizátor plesu nebo společenské večeře by snil o tom, aby byly všechny lahůdky na stůl přineseny zároveň? Polévky, ryby, hlavní pokrm, maso, saláty, sladkosti a dezert, vše v jednom? O takovém hostiteli by si lidé sotva mysleli, že umí správně servírovat večeři. Nechť je ve všem řád. Řád, ať členění na tři použijete, nebo ne. Řád, i když budete vaše rozdělení vyjadřovat či nikoliv. Řád tak pečlivý, že vaše myšlenky a body na sebe budou navazovat s nádhernou pravidelností, jako pluk vojáků pochodující před královnou na přehlídce v parku Windsor.

Osobně se musím přiznat, že jsem za svůj život nekázal ani dvakrát, aniž bych kázání rozdělil do oddílů. Považuji za velmi důležité, aby si lidé zapamatovali, odnesli a chápali, co říkám a jsem si jist, že mi to umožňuje rozdělení kázání do oddílů. Jsou to v podstatě kolíčky, věšáky a poličky vaší mysli. Pokud studujete kázání pastorů, kteří byli a jsou úspěšní, vždy v nich najdete řád a často také rozdělení do oddílů. Ani trochu se nestydím říct, že často čtu kázání pana Spurgeona. Rád sbírám informace a stopy týkající se kázání ze všech možných zdrojů. David se nevyptával na Goliášův meč. Neříkal: „Kdo ho vyrobil? Kdo ho naleštil? Který kovář ho ukoval?“ Řekl pouze: „Není žádný meč, jako tento,“ jelikož ho použil, aby usekl hlavu jeho majiteli. Spurgeon je velmi schopný kazatel a dokazuje to tím, jak přitahuje v jednom velkém sboru. Vždy bychom měli zkoumat a analyzovat kázání, která přitahují lidi k sobě, aby tvořili jednotu. Když si nyní čteme kázání pana Spurgeona, všimněte si, jak jasně a srozumitelně rozčleňuje kázání a naplňuje každý oddíl krásnou a přesto jednoduchou myšlenkou. Jak jednoduchá k pochopení jsou jeho kázání! Jak důkladně nám přináší velké pravdy, které na nás zůstanou, jako ocelové háky. Jakmile jednou zakoření v naší paměti, už nikdy je nezapomeneme!

Mou první radou, pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, je, abyste důkladně chápali téma kázání. Pokud chcete sami vědět, jestli tématu kázání dobře rozumíte, pokuste se ho rozčlenit a uspořádat. Mohu mluvit pouze za sebe; dělal jsem to takto od té doby, co jsem se stal kazatelem. Po dobu 45 let jsem měl zápisníky na poznámky, do kterých jsem si zapisoval obsah a názvy kázání, abych je mohl při potřebě použít.   Kdykoliv jsem pohlédl na text Písma a chápal ho, zapsal jsem si ho do poznámek. Pokud jsem nedokázal text prohlédnout a pochopit, nemohl jsem o něm kázat, protože jsem věděl, že ho nebudu moci jednoduše podat a pokud ho nebudu moci jednoduše podat, raději bych ho raději neměl kázat vůbec.

  1. Mou druhou radou je následující: Ve všech svých kázáních se co nejvíce snažte používat prostá slova. Nicméně vám musím vysvětlit, co tím myslím. Když mluvím o prostých slovech, nemyslím tím jednoslabičná slova nebo slova pocházející čistě z vaší země. V této záležitosti nemohu souhlasit s arcibiskupem Whatelym. Myslím, že v upřednostňování našich původem saxonských slov zachází příliš daleko, i když v tom, co říká, je velké množství pravdy. Raději preferuji rčení pohanského Cicera, který prohlásil, že řečníci by měli využívat slov, která lidé běžně používají. Ať už jsou, nebo nejsou původem z naší země nebo o dvou až třech slabikách. Dokud to jsou slova běžně používaná a lidmi chápaná, tak na tom nezáleží. Jenom se ve všem svém počínání vyvarujte slovům, která chudší lidé chytře pojmenovali „slovníková“, tedy slova, která jsou příliš abstraktní, vědecká, akademická, složitá, vágní nebo příliš dlouhá. Mohou se vám jevit vhodně a znít velmi noblesně, ale jen málokdy jsou k něčemu dobrá. Ta nejmocnější a nejvlivnější slova jsou zpravidla velmi krátká.

Dovolte mi říci ještě jednu věc k ujasnění mylného dojmu, že požadovaná jednoduchá slova jsou vždy původem z vlastní země. Chtěl bych připomenout, že velká část slov, které nekoření v našem jazyce, je využívaná autory známými pro svou jednoduchost. Vezměte si například známé dílo od Johna Bunyana a podívejte se na jeho název: The Pilgrim’s Progress. Ani jedno z těchto slov není původem saxonské. Bylo by lepší, kdyby dílo pojmenoval saxonsky „The Wayfarer’s Walk“? Tím, že to říkám, otevřeně přiznávám, že slova latinského a francouzského původu jsou obecně podřadná slovům saxonským a formuloval bych pravidlo, abyste používali čistě saxonská slova, pokud je to možné. Co se zde snažím vyjádřit, je, že se na věc nesmíte dívat pohledem, který slova odsoudí za nedostatečně dobrá a jednoduchá jenom proto, že nejsou saxonského původu. Obecně si však dávejte pozor, abyste nepoužívali příliš dlouhá slova.

Dr. Gee ve své vynikající knize „Our Sermons“ velmi obratně poukazuje na zbytečnost použití dlouhých slov, která se v běžné mluvě nevyskytují. Tvrdí například: „Používejte radši slovo radost místo blaženost, všemocný místo omnipotentní, zákaz místo proskripce, škodlivý místo zhoubný, následující místo v posloupnosti, vyvolat a odvodit místo evokovat a dedukovat.“ Všichni bychom se měli silně zamyslet nad těmito body. Je dobré používat vytříbená slova na půdě Oxfordu nebo Cambridge, kde se nacházíme před posluchači vyšší úrovně a kážeme vzdělanému publiku. Pří kázání obyčejnému shromáždění si buďte ovšem jistí, že čím dříve se zbavíte slovní zásoby na této vysoké úrovni a začnete používat obyčejná, běžná slova, tím lépe. Jedna věc se nikdy nemění – bez prostých slov nebudete nikdy schopni dosáhnout jednoduchosti v kázání.

  1. Třetí rada, kterou poskytuji, pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, je následující: Snažte se dosáhnout jednoduchosti ve struktuře textu kázání. Budu se snažit znázornit, co tím myslím. Pokud se podíváte na kázání, která přednáší skvělý a velký Dr. Chalmers, nemůžete přehlédnout množství řádků, než se doberete konce věty. Toto považuji za velkou chybu. Ve Skotsku to možná obstojí, ale v Anglii by to nemělo nikdy šanci. Pokud chcete dosáhnout jednoduché struktury textu, tak si dávejte pozor na psaní mnoha řádků bez pauzy, aby posluchači měli alespoň chvíli na nabrání dechu. Varujte se dvojteček a středníků. Zůstaňte u teček a čárek a pište, jako byste měli astma nebo trpěli slabým dechem. Nikdy nepište a neprohlašujte velmi dlouhé věty a odstavce. Využívejte častých přerušení a pokračování, čím častěji to budete dělat, tím více se přiblížíte jednoduché struktuře textu kázání. Velmi dlouhé věty plné čárek, středníků a závorek srovnané do odstavců o délce několika stránek jsou kompletním selháním z hlediska dosažení jednoduchosti. Musíme mít na mysli, že se kazatelé potýkají s posluchači, a ne čtenáři. Co se dobře čte, se nemusí dobře poslouchat. Čtenář si vždy může dopomoci tím, že se ohlédne na řádky, které už četl a tím si osvěží paměť. Posluchač však slyší věci pouze jednou, a pokud se během vašeho kázání ztratí kvůli dlouhé větě, je jen mála šance, že se opět chytí a zorientuje.

Opět říkám, že jednoduchost struktury kázání závisí na správném použití úsloví a záměrných, rázných vět. To je velmi důležité. Právě zde je, dle mého názoru, největší hodnota, kterou například najdete v komentáři od Mathewa Henryho nebo v Úvahách od Bishopa Halla. Podobné záležitosti se také nachází v knize „Papers on Preaching“, která je mnohem méně známá než by si zasloužila. Podívejte se na pár příkladů toho, co mám na mysli: „Čeho dosáhneme v tomto čase, to s námi bude na věčnost.“ „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ „Opuštění hříchu je nejlepším důkazem odpuštění hříchu.“ „Jen málo záleží na způsobu naší smrti – na způsobu našeho života však záleží mnoho.“ „Nepohoršuj se nad povahou lidí, ale neopomíjej jejich hřích.“ „Svět by byl hned čistým místem, kdyby si každý zametl před vlastním prahem.“ „Lež má krátké nohy – je těžké s nimi utéct.“ „Kdo začne s modlitbou, skončí s chválou.“ „Není všechno zlato, co se třpytí.“ „Bez práce nejsou koláče, platí pro církev stejně, jako pro všechny.“  „Bible má mělčiny, kterými se i jehně přebrodí, ale také hloubky, kde i slon musí plavat.“ „Jeden zločinec na kříži byl zachráněn, aby nikdo nezoufal, pouze jeden, aby nikdo nepovažoval milost za samozřejmou.“

Úsloví a podobná důrazná a kontrastní rčení dávají kázání nádhernou jasnost a dynamiku. Usilujte, abyste jimi zaplnili svou paměť. Využívejte je správným způsobem. Umístění na konci odstavců je obzvlášť dobré a bude velkou pomocí při dosahování jednoduchosti ve struktuře kázání. Dlouhých, komplikovaných, složitých vět se ale vyvarujte!

  1. Mou čtvrtou radou je: Pokud si přejete mít jednoduchá kázání, buďte přímí v oslovení! Co tím myslím? Myslím tím, abychom si navykli oslovení „já“ a „vy“. Pokud někdo při kázání používá přímý styl oslovení, je mu často vytýkáno, že je příliš nafoukaný a sobecký. Výsledkem toho je, že se kazatelé přímému stylu oslovení vyhýbají a radši se spokojí s pokorným a skromným „my“. Pamatuji si dobrého biskupa Villierse, jak říká, že označení „my“ by měli používat pouze králové a obchodní společnosti, ale faráři by měli vždy říkat „já“ a „vy“. S tímto výrokem z hloubi srdce souhlasím. Musím říci, že sem nikdy nepochopil, co to slavné kazatelské „my“ vlastně znamená. Myslí kazatel, který v celém svém kázání prohlašuje „my“, sám sebe a biskupa? Nebo myslí sebe a sbor? Nebo sebe a shromáždění? Sebe a církevní otce? Sebe a reformátory církve? Nebo sebe a všechny moudré na světě? Nebo má zkrátka na mysli pouze sebe? Obyčejného „Johna Smitha“, nebo „Thomase Jonese“? Pokud tím myslí pouze sám sebe, tak jaký má prosím vás důvod k používání množného čísla a ne jednoduchého „já“? Když navštěvuje členy sboru, sedí u postele nemocných, vyučuje své studenty, objednává si u pekaře chléb nebo u řezníka maso, tak přece neříká „my“, ale „já“. Rád bych tedy věděl, proč neříká „já“ i za kazatelnou? Jaké právo má kazatel, jakožto skromný muž, mluvit i za další lidi? Proč se v neděli zkrátka nepostaví a neřekne: „Při čtení Písma, jsem našel část textu obsahující záležitosti, které bych vám rád nyní předložil?“

Jsem si jist, že mnoho lidí nechápe, co kazatel použitím „my“ přesně myslí. Tento výraz zanechává posluchače v nejasnosti. Pokud řeknete: „, kazatel tohoto sboru, vám nyní chci říci něco, co se týká vašich duší, něco, čemu byste měli věřit, něco, co byste měli vykonat,“ tak vám bezpochyby všichni rozumí. Pokud ale začnete mluvit v nejasném množném čísle o tom, co bychom „my“ měli dělat, mnoho našich posluchačů neví, kam míříte a jestli mluvíte o nich, nebo o sobě. Toto vám předkládám a naléhám na mladší kolegy ve službě, aby na tento bod nezapomínali. Snažte se být přímí, jak jen to půjde. Nehleďte na věci, které o vás lidé budou říkat. V tomto bodě se nesnažte napodobovat Chalmerse, Melvilla nebo další soudobé kazatelské celebrity. Nikdy neříkejte „my“, pokud máte na mysli „já“. Čím více si zvyknete promlouvat k lidem v první osobě jednotného čísla, jako starý biskup Latimer, tím více dosáhnete jednoduchosti při vašich kázání a tím více vás budou lidé chápat. Slávou Whitefieldsových kázání je jejich přímost. Naneštěstí byly tak špatně zaznamenány, že je již v dnešní době nemůžeme docenit.

  1. Pátou a poslední radou, kterou vám dám, je: Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte hojně používat příběhy a názorné příklady. Na názorné příklady musíte pohlížet jako na okna, díky kterým je na předmět kázání vpuštěno více světla. O tomto bodě by se dalo promlouvat velmi rozsáhle, ale omezení krátkého pojednání mě nutí se tímto tématem zabývat pouze velmi krátce. Nepochybně vám nemusím připomínat toho, kdo „promlouval jako nikdo jiný“ – našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Pečlivě prostudujte všechna evangelia a všimněte si množství názorných příkladů, které jeho kázání obsahují. Kde jinde se setkáváme s takovým množstvím přirovnání a podobenství, jak v jeho promluvách! Neexistovalo nic, z čeho by Ježíš nedokázal vyvodit vyučování. Ptáci na obloze, ryby v mořích, ovce, kozy, pole, vinice, oráč, rozsévač, žnec, rybář, pastýř, vinař, žena připravující oběd, květiny, tráva, břeh, svatební hostina a hrobka, z toho všeho dokázal udělat prostředky k dopravení myšlenek do srdce posluchačů. Podobenství jako marnotratný syn, dobrý Samaritán, deset družiček, král připravující svatbu svému synu, boháč a Lazar, o zlých vinařích a další, jsou neskutečně poutavé příběhy, které náš Pán vypráví za účelem předání velkých pravd do srdcí posluchačů. Snažte se následovat a více se přibližovat příkladu našeho Pána.

Pokud se při kázání pozastavíte a řeknete: „Nyní vám řeknu příběh,“ ručím vám, že všichni, kdo tvrdě nespí, napnou své uši a začnu poslouchat. Lidé mají rádi připodobnění, názorné ukázky a dobře vyprávěné příběhy a budou je poslouchat, i kdyby neposlouchali při všem ostatním. Ukázky a přirovnání můžeme získat z nespočetného množství zdrojů! Vezměte si vše, co nám poskytuje příroda kolem nás. Podívejte se na oblohu a na zem. Podívejte se na historii. Podívejte se na všechna odvětví vědy: na geologii, botaniku, chemii, astronomii. Existuje na nebi a zemi vůbec něco, z čeho bychom nemohli vzít přirovnání, abychom přiblížili posluchačům zprávu evangelií? Přečtěte si kázání biskupa Latimera. Jsou to možná ta nejpopulárnější kázání, která byla kdy přednesena. Přečtěte si díla puritánů Brookse, Watsona a Swinnocka. Jsou plné znázornění, přirovnání, metafor a příběhů! Vezměte si kázání pana Moodyho. Co je tajemstvím jeho popularity? Jeho kázání jsou naplněna radostnými příběhy. Jedno arabské přísloví praví, že tím nejlepším řečníkem je ten, kdo dokáže z uší udělat oči!

Za sebe mohu říci, že se snažím nejen příběhy vyprávět, ale ve venkovských sborech také lidem předkládat snadné příklady, které lze jednoduše vidět. Například, když chci dokázat, že za vším stojí nějaký strůjce, bytost, která stvořila tento svět. Někdy jsem vytáhl svoje hodinky a řekl: „Podívejte se na tyto hodinky. Jak skvěle jsou vyrobené. Myslí si snad někdo z vás, že se všechny ty šroubky, kolečka a tyčinky spojily dohromady náhodou? Neřeknete snad, že zde musel být hodinář? A pokud ano, tak jistě můžeme říci, že tento svět musel také stvořit nějaký Stvořitel, jehož dílo a působení můžeme sledovat na každé z planet, které tak majestátně obíhají každoroční cyklus a zachovávají čas s přesností na sekundu. Podívejte se na svět, ve kterém žijete a na všechny ty úžasné věci, které v něm jsou. Budete mi tvrdit, že Bůh neexistuje, a všechno to stvoření je výsledkem náhody?“ Nebo jsem někdy vytáhl svazek klíčů a zatřásl s ním. Celé shromáždění se při cinkání klíčů ohlédlo. Poté jim řeknu: „Byly by klíče vůbec potřeba, kdyby všichni byli dokonalí a čestní? Co tento svazek klíčů říká?  Dokazují, že srdce lidí je nade vše prolhané a zoufale zkažené.“ Ukázka je, troufám si tvrdit, jeden z nejlepších postupů, jak zajistit kázání jednoduchost, jasnost, zřetelnost a snadnou pochopitelnost. Věnujte tomuto bodu výjimečné úsilí. Používejte názorné ukázky, kde to jen lze. Mějte oči otevřené a hledejte příležitosti. Šťasten je ten kazatel, který má cit pro přirovnání a dobrou paměť naplněnou dobře vybranými příběhy a názornými ukázkami. Pokud je opravdový Boží muž a ví, jak správně přednést kázání, nebude nikdy kázat prázdným lavicím.

Musím ovšem zmínit jedno varování. Při vyprávění příběhů také existuje vhodný a nevhodný způsob. Pokud někdo nedokáže vyprávět příběh přirozeným způsobem, raději by ho neměl vyprávět vůbec. I názorné ukázky, přes všechna jejich pozitiva, je možno přehánět. Pamatuji si dobrý příklad u velkého velšského kazatele Christmase Evanse. Zrovna se tiskne jedno z jeho kázání o úžasném zázraku, který se stal v Gadaře, kdy démoni posedli stádo prasat a to se vrhlo do jezera. Líčí to tak detailně, že se celé dění stává směšným, především kvůli výběru slov u pasáčků vepřů, kteří vypráví svému pánu, jaká škoda se mu právě přihodila. „Ach! Pane,“ říká jeden z nich, „všechna prasata jsou pryč!“ „Kam se poděla?“ ptal se jich pán, „kam utekla?“ „Seběhla do jezera.“ „Ale kdo je tam nahnal?“ „Ach pane! Ten úžasný muž.“ „Inu, co za muže to bylo? Co přesně udělal?“ „Inu, přišel a začal povídat zvláštní věci a celé stádo se z ničeho nic rozběhlo ze svahu rovnou do jezera.“ „Cože, i to staré černé prase a ostatní?“ „Ano pane, i to staré černé prase je pryč. Dívali jsme se a na poslední chvíli jsme zahlédli konec jeho ocasu mizet za okrajem svahu.“ Tento příklad je už příliš přehnaný. Znovu opakuji, obdivuhodná kázání Dr. Guthrie jsou občas tak přehlcena názornými ukázkami, že připomínají koláč, který je tvořen ze samých švestek a neobsahuje již téměř žádnou mouku. Do vašich kázání dávejte tolik barev a obrazů, kolik jen můžete. Použijte dobro a světlo ze všech zdrojů a z celého stvoření – z nebe i země, z historie a z vědy. Ale vždy existuje určitý limit. Musíte být opatrní, jakým způsobem používáte barvy, jinak způsobíte stejně škody jako užitku. Barvu na kázání nenalévejte po lžících, ale natírejte ji štětcem. Pokud si budete pamatovat toto varování, tak vám barva jistě velmi usnadní dosáhnout jednoduchosti a jasnosti v kázání.

Mějte tedy na vědomí, že toto je mých 5 rad:

  1. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte výborně rozumět tématu, o kterém se chystáte kázat.
  2. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte používat prostá slova.
  3. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte se snažit dosáhnout jednoduchosti ve struktuře textu kázání, který obsahuje krátké věty a co nejméně čárek a středníků.
  4. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, buďte přímí v oslovení.
  5. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, hojně využívejte příběhů a názorných ukázek.

Dovolte mi na závěr přidat pár slov ohledně APLIKACE. Jednoduchosti v kázání nikdy nedosáhnete, pokud do toho nevložíte velkou část úsilí, především námahy a starostí. Znovu důrazně opakuji – námaha a starosti. Když byl velký malíř Turner dotázán, čím to je, že dokáže tak dobře kombinovat barvy, a tak výrazně se odlišuje od ostatních umělců, odpověděl: „Kombinovat je? Kombinovat? Kombinovat? Pane, no přece svou hlavou.“ Jsem přesvědčen, že i u kázání, nelze bez námahy a starostí téměř nic dělat.

Jednou jsem slyšel o mladém lehkomyslném kazateli, který řekl Richardu Cecilovi: „Myslím, že potřebuji víc víry.“ „Ne,“ odpověděl moudrý muž, „potřebuješ více úsilí. Potřebuješ více námahy. Nesmíš předpokládat, že Bůh udělá práci za tebe, i když je připraven udělat ji skrze tebe.“ Naléhám na své mladší bratry ve službě, aby si to pamatovali. Prosím je, aby si dali na čas s přípravou svých kázání a aby podstoupili nepříjemnosti a cvičili svou mysli četbou. Dávejte si pozor na to, co čtete.

Nechci, abyste svůj čas trávili čtením církevních otců za účelem zlepšení svého kázání. Jsou velmi užiteční, pokud se využívají na vhodné záležitosti, pokud ale vybíráte s rozvahou, jsou mnohem užitečnější některá díla moderních autorů.

Čtěte si dobré vzory a obeznamte se s dobrými příklady jednoduchého kázání. Za nejlepší vzor považujte Bibli. Pokud mluvíte stejným stylem, kterým je napsána, budete mluvit dobře. Přečtěte si nesmrtelné dílo od Johna Bunyana Poutníkova cesta. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, čtěte si ho znovu a znovu a znovu. Nepovažujte puritánskou četbu za zbytečnou. Někteří tito autoři jsou bezpochyby těžkopádní. Goodwin a Owen jsou velmi hutní, ale zároveň jsou dělostřelectvem na správném místě. Čtěte si knihy od Baxtera a Watsona, Trailla a Flavela, Charnocka, Halla a Henryho. Dle mého názoru jsou to vzory toho nejjednoduššího jazyka, kterým se ve starých dobách mluvilo. Nicméně si pamatujte, že jazyk se s dobou mění. Mluvili stejným jazykem jako my, ale jejich styl byl jiný. Kromě nich si čtěte nejlepší vzory moderní doby, ke kterým máte možnost se dostat. Myslím si, že nejlepším anglickým autorem posledních 100 let byl politický radikál William Cobbett. Myslím, že psal tou nejlepší saxonskou angličtinou, kterou svět kdy spatřil. V dnešních dnech neznám většího odborníka na stručně mluvenou saxonskou angličtinu, než Johna Brighta. Jako příklady dobré angličtiny se mezi staršími řečníky vyjímají proslovy Lorda Chathama a Američana Patrika Henryho. Na posledním místě nezapomínejme, že v anglickém jazyce se kromě Bible v jednoduchosti, jasnosti, výřečnosti a razanci nic nevyrovná nejlepším proslovům Shakespeara. Zde zmíněné vzory a jim podobné musí být pečlivě studovány.  A to studovány s rozumem, pokud chcete dosáhnout dobré struktury textu vašich kázání. Na druhou stranu nezavrhujte rozmluvy s chudými a návštěvy lidí u nich doma. Sedněte si s lidmi u krbu a začněte s nimi debatovat nad vašimi myšlenkami ohledně různých témat. Snažte se zjistit, jakým způsobem přemýšlí a jakým způsobem se vyjadřují, abyste byli schopni udělat kázání, kterému budou rozumět. Tímto způsobem se budete mnoho učit, aniž byste si to uvědomovali. Budete neustále nalézat myšlenkové směry a budete mít nové nápady, co říci za kazatelnou.

Jednomu pokornému venkovskému faráři byla položena otázka, „zda studuje otce“. Tento dobrý muž odpověděl, že má pouze málo příležitostí studovat otce, jelikož jsou většinou na poli, když je volal. Ale kvůli tomu studoval více matky, protože ty byly většinou doma a mohl s nimi mluvit.

Vědomě či nevědomě uhodil tento muž hřebíček na hlavičku. Musíme se bavit s lidmi našeho sboru, když jsme mimo sbor, abychom mohli pochopit, jak k nim kázat, když ve sboru jsme.

  1. Na závěr pouze řeknu, že ať kážeme cokoliv a jsme za jakoukoliv kazatelnou, ať už je naše kázání jednoduché, nebo není, ať kážeme z připravených poznámek, nebo bez nich, neměli bychom usilovat o velkolepé představení, ale o kázání, které bude dlouhodobě prospěšné pro duše lidí! U svých kázání se těmto představením vyvarujme. „Krásná“ kázání, „geniální“ kázání, „chytrá“ kázání, „populární“ kázání jsou často kázání, která nemají žádný dopad na společenství a nepřitahují lidi k Ježíši. Miřme tedy na kázání, která se opravdu dotknou srdce, mysli a svědomí lidí a nutí je nad věcmi přemýšlet a zvažovat je.
  2. Všechna jednoduchost na světě vám je k ničemu, pokud nedokážete jasně a úplně kázat prosté evangelium Ježíše Krista způsobem, kterým ho všichni pochopí. Pokud Kristus ukřižovaný nemá ve vašem kázání své místo, pokud hřích není objasněn, jak by měl a pokud lidem není jasně řečeno, v co by měli věřit, čím by měli být a co by měli dělat, je vaše kázání k ničemu!
  3. Všechna jednoduchost na světě vám je, při kázání opět k ničemu bez dobrého a živého přednesu. Pokud máte sklopenou hlavu a něco si mumláte nad svými poznámkami nezajímavým monotónním hučivým hlasem jako vosa v láhvi a lidé vám nebudou rozumět a neví, o čem mluvíte, bude vaše kázání k ničemu! Věřte tomu, že naše církev se přednesu kázání nevěnuje dostatečně. Stejně jako všechny ostatní oblasti spojené s teorií kázání, je i tato oblast v rámci anglikánské církve bohužel nedostatečná. Vím, že sám jsem začal kázat v New Forest, aniž by mi někdy někdo řekl, co za kazatelnou dělám dobře a co špatně. Výsledkem tohoto stavu bylo, že můj první rok kázání byl v podstatě řadou experimentů. Na Oxfordu nebo Cambridge se nám v tomto ohledu také nedostane pomoci. Kompletní nedostatek nějakého řádného školení, jak kázat, je jednou z největších vroubků a defektů v systému anglikánské církve.
  4. Především také nezapomínejme, že všechna jednoduchost na světě je k ničemu, bez modlitby, aby se Duch svatý vylil na posluchače, aby dal požehnání, a aby náš život aspoň do jisté míry odpovídal tomu, o čem kážeme. Nechť se naším cílem stane upřímný zájem o duše lidí kolem nás. Usilujme také o jednoduchost při kázání evangelia Ježíše Krista a nikdy nezapomínejme doprovázet naše kázání životem ve svátosti a vroucí modlitbou!

________________________

Autor: J. C. Ryle

 

Posted on

Ujmi se svého úkolu: výklad biblického textu

 

Exegeze je při výkladovém kázání natolik důležitá, že není možné její význam přecenit. Každému skutečnému výkladu musí předcházet náležitá exegeze. Bez exegeze není výklad. Tím, čím jsou pevné základy pro velkou budovu, je exegeze pro výklad. Exegeze v tomto smyslu drží celou konstrukci kázání. Správné rozdělení biblického textu je základem pro to, aby mohl být správně kázán. Právě tak je pro kazatelnu exegeze důležitá.

Když mluvíme o exegezi, co tím myslíme? Tento výraz je přepisem řeckého slova exēgesis, které znamená vysvětlení či výklad. Exegeze je podstatné jméno, které v Novém zákoně nenajdeme. Nicméně, slovesný tvar (exēgeomai) vidíme v Novém zákoně šestkrát. Jedná se o složené slovo, které kombinuje hēgeomai, které znamená „vést“, s předponou ek, která znamená „z něčeho“. Doslova tedy znamená „vést z něčeho“. Jde tedy o vyvedení smyslu z Písma.

Ukáže nám to krátký přehled: Exēgeomai vidíme v Janovi 1:18, kde čteme, že Pán Ježíš „vysvětlil“, kým Bůh je, a vyložil nám, co dělá a říká. Čteme, že Kleofáš a jeho společník začali „vypravovat“, co je Kristus učil (Lukáš 24:35). To znamená, že učedníkům přesně popsali, co se stalo, když se jim zjevil. Podobně Kornelius „vylíčil“ Petrovi, co ve své vizi viděl (Skutky 10:18). Stejně tak Pavel a Barnabáš „vypravovali“ Jeruzalémské radě, co Bůh udělal na jejich první misijní cestě (Skutky 15:12). A znovu, vidíme, že Šimon „líčil“, jak Bůh obrátil pohany v Galácii (Skutky 15:14). Také Pavel začal „vyprávět,“ co Bůh vykonal skrze jeho službu (Skutky 21:19). V každé z těchto pasáží vidíme, že hlavním smyslem exēgeomai je vylíčit nebo vysvětlit, co bylo řečeno nebo co se stalo.

Právě tohle v sobě zahrnuje exegeze biblické pasáže. Toto slovo prostě znamená správně vyložit biblický text. Zahrnuje pečlivé vysvětlení pasáže Písma. Jde o opak eisegeze, která včítá do textu význam, který v něm není. Oproti tomu exegeze znamená vyvést z biblického textu skutečný smysl, který v daném textu je. S exegezí úzce souvisí hermeneutika, která se zabývá pravidly, na nichž stojí věda výkladu. Hermeneutika se zabývá principy výkladu, které řídí to, jakým způsobem vykladač při exegezi postupuje.

Potápění pro perly

Zde by mohla napomoci ilustrace. Exegezi bychom mohli přirovnat k práci lovce perel, který se potápí hluboko pod hladinu oceánu. Aby našel cenné perly, musí se ponořit a doplavat až ke dnu. Na dně musí pečlivě sesbírat všechny ty drahocenné skvosty. Na mělčinách podél pobřeží však žádné slonovinově bílé poklady nenajde. Nenajde je ani tehdy, když si bude jen tak plavat po hladině. Aby perly získal, musí se ponořit až na dno oceánu.

Jakmile má potápěč tyto drahocenné skvosty v ruce, musí je vynést na povrch. Nikdo z nich nemá užitek, dokud zůstávají na dně. Potápěč s nimi musí vyplavat na hladinu a vzít je na trh. Musí je dát klenotníkovi, který perly navlékne a udělá z nich nádherný náhrdelník. Také zesílí jejich lesk a učiní je tak přitažlivějšími a žádoucnějšími pro ty, jež si je budou prohlížet..

Do hlubin textu

To samé platí pro každého výkladového kazatele. Musí sestoupit do hlubin dané pasáže Písma. Musí tam nasbírat drahocenné perly pravdy, které jsou pod povrchem textu. Cenné poklady se nepovalují na hladině pasáže. Výkladový kazatel se do svých veršů musí ponořit. To vyžaduje disciplínu a plné zasvěcení se této náročné práci. Navíc to, aby byl schopný perly v Písmu najít, vyžaduje odpovídající výcvik.

Právě to je účelem exegeze. Kazatel se musí do svého textu ponořit. Jestliže z něj má vysbírat perly, musí se potopit až do té největší hloubky. Exegeta se však musí do textu nejen hluboko ponořit, ale také tam musí delší dobu zůstat. Musí se dostat až na dno pasáže, a to si žádá čas, který musí v textu strávit. Musí se dostat pod povrch daných veršů. Musí se do textu plně ponořit – jen tak najde jeho lesklé skvosty. Úspěch kazatele je závislý na tom, jaké exegetické perly najde. Když vstoupí za kazatelnu, musí vytáhnout a ukázat převzácný náhrdelník perel, které z dané pasáže posbíral. Musí své exegetické nálezy propojit a předložit je z kazatelny. To od něj vyžaduje hluboký závazek a vysokou úroveň kompetencí.

Ti, co se opalují a ti, co šnorchlují

Je však tragickou pravdou, že příliš mnoho kazatelů se podobá opalujícím se rekreantům, kteří nikdy neopustí pohodlí pláže. Nikdy se nepotopí do hloubky, aby získali perly. Mnohem raději se válí na písečné pláži a klábosí s dalšími rekreanty. Nikdy se neponoří do biblického textu. Nikdy se ani nenamočí tak, že by pasáž alespoň proplavali. Neděli co neděli jsou za kazatelnou suší.

Jiní kazatelé šnorchlují a jen tak se plácají na mělčině. Vždycky zůstávají blízko pobřeží a nikdy se nevydají do hlubin. Výsledkem je, že jejich kázání postrádá hloubku. Příčina je prostá – hloubku postrádá jejich studium biblického textu.

 

Plážoví povaleči a šnorchlisté nemohou být dobrými výkladovými kazateli. Jejich poznatky z pasáže budou vždy jen povrchní. Nikdy se nedostanou až na dno svých veršů. Nikdy se neponoří do hloubek Slova. Nikdy neopustí pláž ani nejdou do hlubší vody, než která by jim byla po kolena. Místo toho raději zůstávají na pevnině nebo plavou po hladině. Jejich studium se malátně převaluje v maličkých vlnkách blízko pobřeží. Výsledkem je, že jejich kázání je mělké tak maximálně po kotníky.

Ponoření do Písma

Oproti tomu skutečné výkladové kázání vyžaduje hluboké exegetické studium. Ten, kdo chce Bibli účinně kázat, musí mít schopnosti potřebné k jejímu správnému výkladu. Jeho kázání bude precizní, hluboké a mocné právě do té míry, do jaké se do textu dokáže ponořit. Čím hlouběji se do Slova ponoří, tím větší bude jeho znalost Boha a Jeho pravdy.

Když je tomu tedy tak, co je potřeba pro úspěšnou exegezi studovat? Disciplína exegeze od vykladače vyžaduje, aby významu dané pasáže věnoval pečlivou pozornost a zkoumal ji na řadě úrovní. Musí se do svého textu ponořit kontextuálně, lingvisticky, etymologicky, gramaticky, syntakticky, historicky, kulturně, geograficky a teologicky. Proto je důležité, abychom se na každou z těchto oblastí podívali blíže, a tak lépe pochopili exegetický proces.

Uvažujte o kontextu

Za prvé, vykladač musí studovat kontext pasáže. Měl by začít tím, že si povšimne širšího kontextu, a pokračovat ke kontextu užšímu. Musí si uvědomovat, kde se text nachází v celkovém příběhu Bible. Kde se tento text nachází v postupném zjevení Písma? Odkazují tyto verše v širším kontextu na Kristův první příchod? Odkazují na Jeho první příchod zpětně? Píše tento biblický autor před platností ceremoniálního zákona, během ní, nebo po ní? Těchto časových referencí je třeba zvážit celou řadu.

Vykladač musí zodpovědět i tyto otázky: Kde se tyto verše nacházejí v kontextu dané smlouvy? Je tato pasáž součástí Zákona ve Starém zákoně? Pokud ano, jaké části Mojžíšova zákona se naplnily v Kristově smrti? Která část stále trvá? Nacházejí se tyto verše v sekci s hebrejskou poezií? Nacházejí se v proroctví? Kde v Novém zákoně vidíme danou pasáž? Je to v jednom ze čtyř evangelií? Je ve Skutcích? Je v jedné z Pavlových epištol? Je v obecné epištole? Je v knize Zjevení? To, kde se pasáž nachází, zásadně ovlivní, jak je s ní třeba nakládat.

A dále – kde se tato pasáž nachází ve své biblické knize? Vyučuje nějakou zásadní pravdu v úvodu či prologu celé knihy? Přináší nějakou didaktickou či polemickou pravdu v hlavní stati knihy? Jedná se o klimaktické shrnutí v závěru knihy? A navíc – každá biblická kniha má hlavní téma. Jak tento text podporuje větší téma celé knihy? Co je stěžejním, postupně se rozvíjejícím tématem celé knihy? Na co se zaměřují předchozí verše? Už se tato kniha hlavnímu konceptu těchto veršů věnovala? V jakém literárním celku vidíme dané verše? Čím tento text přispívá k hlavní myšlence daného odstavce? Odpovědi na tyto otázky při pochopení a výkladu textu velmi napomohou.

Určete literární žánr

Za druhé, exegeta musí určit literární formu, kterou je daná pasáž napsaná. Forma psaní je to, co nazýváme literárním žánrem. Určit žánr má zásadní dopad na to, jak k textu přistupujeme a jak ho vykládáme. Není to tak, že by Bible byla napsaná v jedné, obecné literární formě. Napříč Písmem vidíme mnoho různých komunikačních stylů. Každá literární forma má vlastní unikátní způsob, jakým zaznamenává pravdu. Základními literárními formami v Bibli jsou narativ, zákon, píseň, mudroslovná literatura, řeč, podobenství, epištola a proroctví. Veškerá odpovídající exegetická studie vyžaduje pochopení jemných, charakteristických detailů jednotlivých literárních žánrů. Znát charakteristiky těchto různících se kategorií je pro výklad jednotlivých literárních typů kriticky důležité.

Pro přehled uveďme, že narativ zaznamenává události, které se staly na skutečném místě a ve skutečném čase a zahrnují skutečné lidi, místa, věci a skutky. Zákon zahrnuje právní předpisy s preambulemi, předpisy a tresty. Píseň je poezií psanou ve slokách, obsahuje paralelismy a různé řečnické prostředky. Mudroslovná literatura obsahuje jadrná rčení, jež se týkají obecného pozorování života a reflexe na něj. Řeč zahrnuje kázání různých kazatelů. Podobenství je hypotetickým příběhem, který sděluje jednu základní pravdu. Epištola je dopis napsaný církvi, skupině nebo jednotlivci. Prorocká literatura komunikuje blízké či vzdálené katastrofické události skrze bohatý symbolismus. Každý literární žánr má vlastní unikátní rysy.

Zkoumejte původní text

Za třetí, exegeta musí pasáž pečlivě lingvisticky analyzovat. Proto je nutné biblický text studovat v jeho původním jazyce. Starý zákon byl z většiny napsán hebrejsky, několik jeho kapitol aramejsky. Nový zákon byl napsaný v řečtině koiné, běžném jazyce, kterým se tehdy v římské říši hovořilo. Jestli má vykladač pasáž správně vyložit, musí ji studovat v těchto původních jazycích. To vyžaduje, aby kazatel původní jazyky znal. Pokud je nezná, musí mít přinejmenším přístup k informacím o původních jazycích prostřednictvím různých studijních nástrojů. Tak nebo tak, práce s původním jazykem je při exegezi nutnou disciplínou.

Vykladač začíná tím, že svůj text přeloží z původní řečtiny či hebrejštiny. Následně může svůj překlad srovnat s některými uznávanými překlady ve vašem jazyce (či s kvalitními anglickými překlady). Pasáž, které se věnuje, musí číst v původním jazyce. Pokud toho není schopen, musí použít nástroje, které mu umožní interagovat s pasáží v původním jazyce. Ať tak či onak, na svůj text se musí dívat očima původního jazyka, ve kterém byl text napsán.

Aby výkladový kazatel mohl určit přesný význam klíčových slov, musí studovat slova původního jazyka. To zahrnuje určení kořene slova, prostudování etymologie slova a doplnění svého poznání zjištěním, jak se dané slovo používá v mimobiblické literatuře. To v sobě zahrnuje uvědomění, které předpony mohou být spojeny s daným kořenem, aby tak vytvořily složené slovo. Takové studování slov vyžaduje objevení hlavních a sekundárních významů daného slova. Proto je nutné vysledovat, jak dané slovo používá autor v dalších pasážích či jak ho používají další bibličtí autoři.

To, nakolik je vykladač schopný svou pasáž správně vyložit, do značné míry závisí na tom, jak je schopný pracovat s původním jazykem. Taková práce není nepodstatná, ale naopak, pro zdravou exegezi je naprosto zásadní. Další exegetické studium původních jazyků vyžaduje analýzu sloves s důrazem na jejich čas, způsob, rod a osobu. Musí věnovat pozornost hlavním slovesům a všímat si, jak je tvarují příčestí a jak fungují infinitivy. A je zde řada dalších aspektů práce s původním jazykem.

Pevně se chopte gramatiky

Za čtvrté, další zásadní součástí exegetického procesu je zkoumání gramatiky pasáže. To znamená všímat si struktury vět a konkrétně toho, jak se k sobě jednotlivá slova vztahují, a studovat, jakou roli jednotlivá slova ve větě hrají. Vykladač musí určit podmět, přísudek a předmět věty. Musí určit přídavná jména, příslovce a předložkové vazby. Musí rozlišit, jak se jednotlivá slova rozvíjejí. Také si musí všímat souvislostí – co spojují a jaké formují přechody.

Exegeta musí při studiu gramatiky chápat roli podstatných jmen a zájmen. Jakého rodu, čísla a pádu je dané slovo? Jak se běžně používá ve větách? A jak je použito v tomto případě? Také musí brát v úvahu předložkové, příslovečné a infinitivní vyjádření. Taková vyjádření jsou tvořena malou skupinou souvisejících slov, která formují jednotku bez slovesa. Vykladač si také musí všímat vedlejších vět, tedy skupin slov s podmětem a přísudkem, které tvoří část souvětí.

Všechna tato pozorování o slovech dané pasáže společně pomáhají exegetovi pochopit plné sdělení syntaxe, tedy uspořádání slov a vyjádření do větších celků, které nazýváme větami. Může tak rozlišit mezi prostými, složenými, rozdělenými a obrácenými větami. Čím více bude vykladač vidět, jak jednotlivá slova fungují a jak s ostatními slovy ve větě souvisí, tím lépe je může vyložit.

Pochopte řečnické figury

Za páté, exegeta musí vyložit veškeré řečnické obraty a figury v dané pasáži. Taková vyjádření sdělují pravdu textu pomocí pronikavých a zapamatovatelných vyjádření. Řečnické figury jsou barvitá vyjádření, která autorovi pomáhají upoutat pozornost čtenáře. Účelem těchto termínů a slovních spojení je malovat obrazy na plátno lidské mysli. Řečnická figura pravdu ukazuje – místo toho, aby ji pouze uvedla.

Podívejme se na některé příklady běžnějších řečnických figur: Přirovnání je přímé srovnání s použitím slova „jako“. Metafora srovnává dvě skutečnosti bez toho, že by použila slovo „jako“. Hypokatastáze srovnává dvě věci tím, že zmíní jen jednu z nich a odkazuje tak i na druhou. Alegorie je sérií rozšířených metafor vystavěných okolo centrálního tématu. Metonymie předává význam prostřednictvím asociace. Synekdocha používá část jako zástupce celku. Hyperbola je záměrnou nadsázkou. Personifikace připisuje lidské vlastnosti neživému předmětu. Apostrofa se vztahuje k neživému předmětu, jakoby se jednalo o živou osobu. Antropomorfismus reprezentuje Boha, jako by měl lidské tělo. Zoomorfismus připisuje Bohu zvířecí vlastnosti. V Písmu najdeme mnoho dalších řečnických figur, zde máme jen několik příkladů z celé řady řečnických vyjádření, se kterými exegeta musí pracovat.

Zkoumejte historii

Za šesté, exegeta musí svou pasáž studovat ve světle jejího historického kontextu. Jestliže ji má správně vyložit, musí dostatečně dobře prozkoumat její pozadí, a to z různých zdrojů. Text nesmí být nikdy oddělen od časového a místního kontextu, v němž byl původně napsán. Většina pasáží se týká skutečných lidí a skutečných událostí, které se odehrály v konkrétních místech. Pochopení historického pozadí významně odkrývá smysl celé pasáže.

Biblický vykladač musí být schopný zasadit svůj vybraný text do chronologického kontextu širšího historického rámce. Musí se ptát: „Jak tato pasáž zapadá do rozvíjející se historie vykoupení? Jaké světové události ovlivňují důležitost tohoto textu? Jaké politické, vojenské, zemědělské či ekonomické informace pomáhají k pochopení této pasáže?“ Kazatel potřebuje pochopit historické okolnosti dané biblické pasáže. Proto potřebuje studovat biblické slovníky, encyklopedie a komentáře.

Berte v úvahu kulturu

Za sedmé, exegeta musí také brát v úvahu kulturní pozadí dané pasáže. Správné pochopení jejího smyslu vyžaduje, aby věděl něco o zvycích starověkého Středního východu. Bez znalosti mravů a zvyků starověkých Židů a okolních říší a národů pro něj bude těžké, pokud ne nemožné, pochopit, co mnoho textů ve skutečnosti znamená. Proto je třeba, aby výkladový kazatel viděl Písmo ve světle různých aspektů toho, jak ve starověku vypadal každodenní život.

To si žádá pochopení mnoha různých úrovní života v Izraeli, Babylonu, Asýrii, Egyptě, Malé Asii a Evropě. Znamená to, že exegeta se musí zabývat politickým prostředím dané doby. Musí tedy znát krále, faraony, císaře, tetrarchy a centuriony, musí znát jejich jurisdikci a to, jak jejich systém fungoval. Musí znát starověké sociální zvyky, jako jsou hostiny, oslavy, společná jídla, zasnoubení, svatby a pohřby. Musí mít vhled do starověké ekonomiky a jejích postupů, jako jsou bankovní praktiky, půjčky a úroky. Také je třeba, aby se výkladový kazatel vyznal ve starověké vojenské problematice – v bitvách, vozech, štítech, mečích, helmách a podobně.

Exegeta musí mít navíc dostatečnou znalost klimatických podmínek a počasí na Středním východě. Musí znát pozadí zemědělských postupů starověkého zemědělství, jako je setí, orba, prořezávání větví, sklizeň obilí a zajišťování se kvůli hladomorům. Musí znát různé rostliny rostoucí v Izraeli, jako jsou myrha, aloe a kasie. Musí znát minerály, horniny a půdní typy, které jsou v Izraeli časté – síra, křemen, jíl, jílovitá hlína, zlato, železo, stříbro.

K překlenutí kulturní propasti je zároveň nutné základní poznání fauny ve starověkém Izraeli a nejbližším okolí. To zahrnuje studium informací o včelách, psech, jezevcích, holubicích, mořských příšerách, orlech, mouchách, liškách, ovcích, koních a tak dále. Také je třeba, aby exegeta nastudoval praktiky pastýřů ve starověkém Izraeli a uvědomil si důležitost stáda, ovčince, hlídače, prutu, hole, zelených pastvin, klidných vod, vlků a podobně. Také musí něco vědět o starověkých lovcích, kteří používali luk a šípy, prak, pasti, sítě, jámy a další nástroje.

Prozkoumejte zeměpisná fakta

Za osmé, výkladový kazatel musí studovat geografii a povrch Izraele a okolních oblastí. Biblické historické záznamy se týkají tří kontinentů: Asie, Afriky a Evropy. Tento různorodý terén, kde se střídaly souš, moře a řeky, si žádá pečlivý výzkum. Je třeba zvážit širokou škálu geografických a topografických faktorů, včetně hor, údolí, náhorních plošin, pastvin, pustin, oceánů, moří, řek a potoků. Výkladový kazatel musí zkoumat geografii v plném rozsahu pokaždé, když se v pasáži objeví.

To si žádá dobrou znalost země a topografie Izraele, Egypta, pouště Kádeš, Babylonu, Asýrie, Arábie, Malé Asie, Evropy a mnoha dalších míst. Taková znalost je při snaze správně pochopit řadu biblických pasáží naprosto klíčová. Exegeta zároveň potřebuje znát vodní útvary, jako jsou Rudé moře, řeka Jordán, Mrtvé moře, Galilejské jezero a další. Také musí vědět něco o horách, údolích, pouštích a výšinách. Věrný vykladač si tedy musí všímat zeměpisných odkazů v textu. Jedině tak ho bude moci odpovídajícím způsobem pochopit.

Vysvětlete teologii

Za deváté, výkladový kazatel musí vidět biblickou nauku, kterou jeho pasáž vyučuje. Teologickou pravdu daného textu je třeba propojit se širším rámcem biblické a systematické teologie. Vždy je třeba se ptát důležité doktrinální otázky: Co tato pasáž vyučuje o Bohu? Co zjevuje o Ježíši Kristu? Co zjevuje o Duchu svatém? Čím doktrína v této pasáži přispívá k našemu pochopení andělů, Satana a démonů? Jak nás tyto verše vedou v oblastech pravdy o člověku, hříchu a spasení? Jakou nauku o církvi, Izraeli a posledních věcech vysvětluje?

Výkladový kazatel musí být studentem biblické teologie, tedy doktrín tak, jak je vyučují konkrétní pasáže Písma. Může se jednat o teologii Starého či Nového zákona, teologii konkrétní části jednoho ze Zákonů, teologii jednoho biblického autora či teologii jedné biblické knihy. Když se tyto oblasti biblické teologie propojí do jedné komplexní teologie, výsledkem je systematická teologie. Jedná se o studii každé z velkých oblastí doktríny napříč celým Písmem. Jednoduše řečeno, systematická teologie je disciplínou, která se snaží uspořádat doktríny Písma systematicky a uceleně.

Aby exegeta mohl pasáž správně vyložit, musí mít odpovídající teologické poznání. Pasáž musí vidět ve světle celkového teologického učení Bible jako celku. Znalost biblické a systematické teologie je řídícím faktorem při výkladu učení konkrétních veršů. Každá pasáž musí být konzistentní se zbytkem toho, co Bible vyučuje. Bible vždy hovoří jedním hlasem a nikdy si neprotiřečí.

Exegeze ve výkladovém kázání

Každý z těchto devíti aspektů exegeze je pro správný výklad Písma zásadní. Jestliže se má výkladový kazatel ponořit do hlubin své pasáže a najít perly, které se v ní nacházejí, musí se v každé oblasti exegeze velmi snažit. Pokud kazatel kterýkoliv z těchto aspektů vynechá, snadno upadne do alegorizování, moralizování či zduchovňování textu. Bude mu hrozit, že snadno začne pasáž psychologizovat či upravovat, aby vyhověla jeho rozmarům. Odpovídající exegeze je pro výkladové kázání naprosto klíčová a nutná. Je pravdou, že tyto schopnosti nelze ovládnout najednou, ale kazatel si je buduje a učí se je postupně během své celoživotní služby. Výkladový kazatel musí při studiu textu zápasit na modlitbách, jelikož je zcela závislý na tom, aby mu byl Duch svatý při exegezi božským průvodcem. Bratři, pamatujte, že náš výklad nikdy nevystoupí výše, než jak hluboká je naše exegeze.

 

autor: STEVEN J. LAWSON, PREZIDENT, ONEPASSION MINISTRIES

Posted on

Co je výkladové kázání?

 

Mnoho lidí hovoří o výkladovém kázání, ale jen pár z nich chápe, co tento pojem znamená. A ještě méně lidí ho praktikuje. Mnoho pastorů se pokouší jen o něco málo více, než je filozofování z kazatelny. Jiní jen moralizují, vyprávějí o politice nebo prostě vyprávějí příběhy. A důvod je prostý – buď nevědí, co od nich Bůh při kázání jeho Slova vyžaduje, nebo ztratili důvěru v moc Slova vykonat své dílo. Ať už je situace jakákoliv, Philip Ryken varuje: „Jejich sbory jen výjimečně slyší hlas Božího Ducha, jenž hovoří skrze Písmo. Je to prosté – postkřesťanská církev už nevěří v moc biblického kázání.“ V době, kdy je biblické kázání ztraceným uměním, je důležité, abychom si vyjasnili, co vlastně biblické kázání je. To je jediná cesta, jak ho můžeme získat zpět.

Co je výkladové kázání? Slovo „výkladové“ je přídavným jménem, které popisuje konkrétní druh kázání – výkladové kázání. Toto slovo samo o sobě znamená „vysvětlující, vykládající“ či „komentující“. To znamená, že výkladové kázání je především vysvětlujícím kázáním – kázáním, které z kazatelny vykládá biblickou pasáž. Jedná se o kázání založené na Bibli, které pečlivě vysvětluje text Písma, správně ho vykládá a přesvědčivým způsobem ho relevantně aplikuje. Tento přístup ke službě za kazatelnou je zřetelně a jasně biblický.

Výkladové kázání logickým a jednotícím způsobem přináší zdravý a jasný výklad biblického textu, a tak ukazuje jeho praktičnost a relevantnost pro každodenní život. Tento druh kázání je trojiční, což znamená, že je zaměřený na Boží slávu, velebí svrchovanost Božího Syna Ježíše Krista a je zmocněný Duchem Svatým. Jde o kázání, které prostřednictvím zdravé exegeze uspořádává a prezentuje pravdy podle toho, jak se rozvíjí myšlenky daných textů, a aplikuje je do každodenních životů posluchačů. Ten, kdo chce být výkladovým kazatelem, se těmto základním zásadám musí za kazatelnou plně oddat.

Stručně řečeno, skutečné výkladové kázání je biblicky ukotvené, zaměřené na Boha a relevantní pro praxi, a přichází skrze muže, jehož vášní je Bůh a který je svrchovaně zapálen Duchem Svatým. Puritáni říkali, že výkladové kázání zapaluje za kazatelnou požár. John Owen, nejznámější puritán, řekl: „[Kázané] slovo je jako slunce na obloze,“ vyzařuje „duchovní světlo a žár.“ To znamená, že oheň za kazatelnou vyzařuje světlo a žár – světlo, které vede a osvětluje, a žár, který usvědčuje a proměňuje.

Vynikající kvality Písma – jeho inspirovanost, neomylnost a dostatečnost – jsou pevnou skálou, na které spočívá celé výkladové kázání. Biblické kázání je veřejnou proklamací, která vysvětluje Písma tím, že před posluchačem otevírá biblický text, jasně vykládá jeho smysl a prakticky ho aplikuje. Skutečné kázání je vždy biblickým kázáním, které vždy předává Bohem zamýšlený význam Slova a vždy ho aplikuje do každodenního života.

 

autor: STEVEN J. LAWSON, PREZIDENT, ONEPASSION MINISTRIES

Posted on

Utiskuje komplementarismus ženy?

Kde v Bibli vidíte koncept, že manželé mají být vůdci svých domácností?

Nejexplicitnější texty, které se přímo týkají muže jakožto hlavy v manželství a podřízenosti ze strany manželky, jsou Genesis 1–3, Efezským 5:21–33, Koloským 3:18–19, 1. Timoteovi 3:2, 4, 12, Titovi 2:5 a 1. Petrův 3:1–7.

Když se podíváme na učení těchto pasáží, tento koncept muže jako vůdce, který proniká celým biblickým modelem rodinného života, není pouhým tisíce let trvajícím kulturním fenoménem, ale Božím původním záměrem, který je nyní ovlivňován hříchem. Naše kniha Recovering Biblical Manhood and Womanhood (Znovuzískání biblického mužství a ženství) obsahuje podrobnou exegetickou podporu toho, proč věříme, že tyto biblické pasáže vyučují, že role hlavy zahrnuje primárně vedení, které je zodpovědností muže.

 

Nemyslíte, že zdůrazňovat vůdčí roli muže a podřízenost ženy podporuje už tak epidemické týrání žen?

Ne. V první řadě zdůrazňujeme kristovské, sebeobětující vůdcovství, které bere ohledy na dobro manželky a prokazuje jí úctu jako spoludědičce milosti života (1Pt 3:7). A zároveň zdůrazňujeme uvážené podřizování, které nedělá z manžela absolutního, svrchovaného pána (viz otázka 5).

Za druhé, věříme, že týrání žen (a týrání mužů) má hluboké kořeny v tom, že rodiče nedokáží svým synům a dcerám vštěpit význam a smysl skutečného mužství a skutečného ženství. Zmatenost a frustrace v oblasti sexuální identity se často rozrostou ve zhoubné chování.

Řešením není minimalizovat rozdíly mezi pohlavími (což vždy přinese jen různé hrozivé výsledky), ale vyučovat doma a v církvi, jak se projevuje skutečné mužství a ženství v milujících a komplementárních rolích v manželství.

 

Znamená to snad, že nevěříte ve „vzájemnou podřízenost“, kterou, jak se zdá, Pavel vyučuje v Efezským 5:21 („podřizujte se jeden druhému“)?

Odpověď plně záleží na tom, co je myšleno „vzájemnou podřízenosti“. Někteří z nás zde kladou větší důraz na vzájemnost než ostatní. Ale i kdyby měl Pavel na mysli úplnou vzájemnou podřízenost (manželky se podřizují manželům a manželé se podřizují manželkám), neznamená to, že manželé a manželky by se měli vzájemně podřizovat stejným způsobem.

Klíčem je pamatovat na to, že v té samé pasáži je vztah mezi manželem a manželkou popisován jako obraz vztahu mezi Kristem a církví. Podřizují se Kristus a církev vzájemně? Rozhodně ne, jestliže podřizováním míníme to, že se Kristus podřizuje autoritě církve. Pokud ale podřizováním myslíme, že Kristus sám se podřídil, trpěl a zemřel pro dobro církve, odpovědí by bylo ano. Církev se však Kristu podřizuje jiným způsobem. Církev se Kristu podřizuje tím, že potvrzuje jeho autoritu a následuje ho.

Vzájemná podřízenost tedy neznamená podřizovat se navzájem stejným způsobem. Vzájemná podřízenost proto nijak neubírá na skutečnosti, že Kristus je hlavou církve, a neměla by tedy ubírat na skutečnosti, že manžel je hlavou své manželky.

 

Jestliže se manžel má ke své manželce chovat tak, jako se Kristus chová k církvi, neznamená to, že by měl řídit všechny podrobnosti jejího života a že by s ním ona měla řešit naprosto vše, co dělá?

Ne. Analogii mezi Kristem a manželem není možné brát tak daleko. Na rozdíl od Krista, všichni manželé hřeší. Jejich moudrost je konečná a chybující. A nejen to, ale manžel, na rozdíl od Krista, připravuje nevěstu nejen pro sebe, ale i pro někoho jiného – pro Krista. Nejedná jen jako Kristus, ale i pro Krista. A v tomto smyslu nesmí být pro svou ženu Kristem, jinak tím Krista zradí. Musí svou manželku vést takovým způsobem, aby ji povzbuzoval, ať se spoléhá na Krista, ne na něj samotného.

V praxi tento princip brání ponižujícímu a úzkostlivému dohledu a dozoru. Když se manžel snaží chovat jako Kristus, musí pamatovat na to, že Kristus vede církev ne jako svou dceru, ale jako svou manželku. Připravuje ji jako „spoludědičku“, ne jako služku (Ř 8:17). Jakékoliv vedení, které ve jménu kristovského vedení pěstuje v manželce osobní nezralost, duchovní slabost či nejistotu skrze přílišnou kontrolu, vybíravé dozorčí manýry či despotickou diktaturu, se zcela míjí s analogií v Efezským 5. Takovou manželku si Kristus rozhodně nepřipravuje.

 

Ale co skutečnost, že Ježíš se k ženám choval velmi osvobozujícím způsobem? Nebourá tento přístup naše hierarchické tradice a neotevírá ženám cestu k tomu, aby mohly sloužit ve všech rolích (tedy například jako kazatelky)?

Věříme, že služba Ježíše Krista má zásadní vliv na to, jak se k sobě mají hříšní muži a hříšné ženy chovat. Jeho péče o ženy byla často velmi zjevná: „Tato však, dcera Abrahamova, kterou spoutal Satan, hle, na osmnáct let, neměla být rozvázána z toho pouta v den sobotní?“ (L 13:16). Vše, co Ježíš vyučoval a dělal, bylo útokem proti pýše, která vede muže a ženy, aby se vzájemně ponižovali. Vše, co vyučoval a dělal, vedlo k pokoře a lásce, která zbavuje vůdcovství sebestřednosti a podřizování servility.

Chlípný pohled muže řadil do kategorie cizoložství a vyhrožoval zde peklem (Mt 5:28–29). Odsoudil vrtošivé nakládání s ženami při rozvodech (Mt 19:8–9). Volá nás k zodpovědnosti za každé neopatrné slovo, které řekneme (Mt 12:36). Přikázal nám, že se máme chovat k ostatním tak, jak chceme, aby se chovali k nám (Mt 7:12). Zatvrzelým velekněžím říkal: „Nevěstky vás předcházejí do Božího království“ (Mt 21:31). Doprovázely ho ženy, vyučoval ženy a ženy svědčily o jeho vzkříšení. Proti každému sociálnímu zvyku, který ponižuje nebo zneužívá muže a ženy, se můžeme postavit Ježíšovými slovy: „Proč přestupujete Boží příkaz kvůli své tradici?“ (Mt 15:3).

Ale kde Ježíš řekl nebo udělal cokoliv, co by kritizovalo řád stvoření, v němž mají muži prvotní zodpovědnost vést, chránit a pomáhat? Ježíš tento dobrý řád nikde nezpochybnil. To, že ženy Ježíšovi sloužily, učily se od něj a běžely říct jeho učedníkům, že Ježíš je vzkříšen, ani v nejmenším neznamená, že se Ježíš stavěl proti milující vedoucí roli mužů či proti tomu, že staršími mohou být pouze duchovní muži. To, že staršími v církvi smí být jen muži, bychom netvrdili jen na základě toho, že Ježíš si vybral dvanáct mužů, aby byli jeho autoritativními apoštoly. Ale tento argument je přinejmenším tak platný jako tvrzení, že něco, co Ježíš někde udělal, ukazuje na to, že byl proti tomu, aby staršími byli jen muži, nebo aby muž zastával roli hlavy domácnosti.

Snaha ukázat, že Ježíšova služba je součástí biblického útoku proti genderovým rolím, stojí na předpokladu (ne na důkazu), že Ježíš se snažil zrušit vedoucí a podřízené úlohy, ne korigovat je. Je zřejmé, že Ježíš radikálním způsobem očistil vůdcovství od pýchy, strachu a sebestřednosti a že neméně radikálním způsobem ctil ženy jako někoho, kdo je v Božím stvořeném řádu hoden nejvyššího respektu.

 

_______________________

John Piper (DTheol, University of Munich) je zakladatelem a učitelem organizace desiringGod.org a kancléřem Bethlehem College & Seminary. 33 let sloužil jako hlavní pastor sboru Bethlehem Baptist Church v Minneapolis v Minnesotě. Je autorem více než 50 knih.

Wayne Grudem (PhD, University of Cambridge; DD, Westminster Theological Seminary) je profesor teologie a biblických studií se zaměřením na výzkum na Phoenix Seminary a má za sebou 20letou kariéru profesora na Trinity Evangelical Divinity School. Grudem získal vysokoškolský titul na Harvardu a MDiv na Westminster Theological Seminary. Je bývalým prezidentem Evangelical Theological Society (Evangelikálního teologického sdružení), spoluzakladatelem a bývalým prezidentem Council on Biblical Manhood and Womanhood (Rady pro biblické mužství a ženství), členem překladatelské rady pro překlad Bible „English Standard Version“ (ESV) a hlavním editorem studijní verze ESV. Také publikoval více než 20 knih.

 

Posted on

Je Písmo pro biblické poradenství dostatečným zdrojem?

Když za poradcem přijdou lidé se svými nejvážnějšími a tajnými problémy, potřebuje jim na to něco říci. Potřebujeme vedení v tom, jak na informace, které se dozvíme, reagovat. Velmi dobrým příkladem je Trenyan. Jednoho dne jsem seděl ve své kanceláři a ona se mnou sdílela velmi bolestivé informace. Řekla mi o svém hlubokém trápení a o tom, jak se začala řezat na nohou malým nožem, který si koupila v domácích potřebách. Když mi Trenyan dořekla svůj příběh, zmlkla. Bylo na mně, abych začal mluvit.

Chvíle, kdy poradce musí odpovědět na bolest, kterou mu právě odhalil zlomený člověk, je jedním z nejposvátnějších okamžiků v celém životě. Druhý člověk mu právě prozradil něco důvěrného, hlubokého a těžkého o svém životě a teď čeká na odpověď. Tyto chvíle mi velmi silně připomínají mou povinnost poradce poskytnout moudrost a péči.

Tyto chvíle toho velmi mnoho odhalí, protože to, co v nich řekneme, ukazuje, v co vkládáme svou důvěru. Vše, co řekneme, ukazuje, na jaký zdroj autority spoléháme. Před touto realitou se nedá utéct. Právě takové chvíle, jako byla ta, kterou jsem zažil s Trenyan, a slova, která vyplňují jejich ticho, ukazují, jaké poradenské zdroje považujete za nejdůvěryhodnější, nejvíce informativní a nejnápomocnější. „Moudrost“ vycházející z vašich úst ukazuje, v co vkládáte svou důvěru – ať už je to „moudrost“ světa, „moudrost“ sekulární psychologie, vaše vlastní „moudrost“, nebo Boží moudrost v Bibli.

Pokaždé když hovoříte, vztahujete se tím k nějakému druhu moudrosti. Doktrína dostatečnosti Písma je zaslíbením, že Bůh sám vám poskytne to, co je třeba říct v těchto posvátných chvílích. Je pro mě nesmírnou útěchou vědět, že si nemusím vyrábět nějakou svou „moudrost“ a že nemusím vykrádat „moudrost“ sekulární terapie. Mohu jít do Písma a najít v něm něco, co budu moci říct lidem jako Trenyan – budu jim moci předat Boží dostatečné slovo.

Trenyanin příběh

Během několika měsíců poradenství jsem Trenyan více poznal. Každý týden jsme se setkávali a hovořili o jejích problémech a o tom, co o nich Bůh říká. Když jsem poslouchal její příběh, pochopil jsem, proč si Trenyan takhle pořezává nohy. Jak se ukázalo, měla řadu problémů se svými rodiči. Její rodiče na sebe neustále ječeli a pokřikovali obscénnosti. Hádky se někdy zvrhly i ve fyzické násilí.

Trenyan a já jsme měli řadu rozhovorů o všemožných tématech. Nejdůležitější částí našich společných rozhovorů se stal  Žalm 55. Trenyan říkala, že právě tahle pasáž Písma pro ni byla nejdůležitější, dodávala jí naději a dávala jí vnímat její situaci jinak.

Přečtěte si část Davidova volání k Bohu v Žalmu 55:5–9,13–15. Ačkoliv tento žalm napsal David a ačkoliv jeho situace se od situace Trenyan nepochybně lišila, na svou bolest reagoval slovy, které mohla sepsat do puntíku přesně i Trenyan.

Trenyan a já jsme se spolu u této myšlenky zastavili. Bylo pro ni povzbuzující vidět, že v Bibli jsou slova, která vystihují její zármutek.

Žalm 55 dělá mnohem více, než že by se jen identifikoval s Trenyaninou bolestí. Popisuje jinou a lepší cestu vpřed. I David vyjadřuje bolest a touhu utéct, ale kritickým rozdílem mezi Trenyan a Davidem je to, že žalmista svou bolest proměňuje v příležitost vylít své srdce Bohu. Poté, co se Trenyan s Davidem identifikovala, se od něj potřebovala poučit. Bůh Trenyan skrze Davida naučil, jak se k Němu vztahovat ve chvílích bolesti. Trenyan se naučila skrze bezprostřednost a dynamičnout modlitby uvrhnout svá břemena na Pána.

Naneštěstí, Trenyanini rodiče si nikdy nenechali poradit. Jejich hádky pokračovaly a tak jejich manželství došlo do hořkého konce. Poradenství s Trenyan však bylo úspěšné. O několik let později jsem byl u toho, když se provdala za skvělého, zbožného křesťana. Trenyan se naučila, že zkoušky nevyžadují, aby se stáhla a uzavřela uvnitř sebe. Mohou se místo toho stát příležitostí růst v Boží milosti a být prostředkem, jak předávat milost ostatním, kteří ji potřebují.

Zdrojem změn v Trenyan nebyl nikdo jiný než Bůh sám. Jeho skutky lásky a milosti, vyjádřené v jeho Slově, přišly do Trenyanina života a způsobily změnu.

 

autor: — Heath Lambert, převzato z jeho nové knihy A Theology of Biblical Counseling: The Doctrinal Foundations of Counseling Ministry.

Posted on

Rozlišování

Před několika lety se mi naskytla příležitost jet se svým synem na školní výlet. Bylo to v Kalifornii, jeli jsme tenkrát na třídenní exkurzi tam, kde se v 19. století odehrály události dnes známé jako zlatá horečka. Součástí výletu byla návštěva několika dolů. Dozvěděli jsme se, jak se tenkrát zlato těžilo, jakým způsobem jej čistili a následně používali jako platidlo. Na konci výletu jsme se vydali k řece, vyzkoušet si rýžování na vlastní kůži.

            Můj syn byl, stejně jako jeho spolužáci, nadšený, když viděl cosi se blýsknout na dně řeky. Ale po bližším prozkoumání se ukázalo, že se jednalo o minerál zvaný pyrit, kterému se také přezdívá kočičí zlato. Dětem se to zdálo jako zlato. Mělo to stejnou barvu a stejně se to třpytilo, dokonce to našly v oblasti kolem zlatých dolů z 19. století. Ale zkušení a znalí zlatokopové věděli, že pravé zlato se od obyčejného pyritu značně liší. K tomu však museli být schopní správně rozlišovat.

            Stejně jako zlatokopové v Kalifornii, také křesťané potřebují schopnost rozlišovat. Každý den čelí křesťan mnoha rozhodnutím: různé situace vyžadují náš úsudek, čemu se máme vyhnout, a kterých příležitostí naopak využít, na co si dávat pozor, jaká učení pozorně prozkoumat a jak se v tom všem moudře zachovat. K tomu všemu musíme být schopni rozlišovat.

            Šalamoun, jež by nejmoudřejší ze všech lidí, vyjma našeho Pána Ježíše Krista, žádal Boha v modlitbě o jedinou věc – o vnímavé srdce, aby mohl soudit Boží lid a dokázal rozlišovat mezi dobrem a zlem (1 Kr 3:9). Šalamoun věděl, že pokud má vést Boží lid a sám moudře žít, bude se muset naučit, jak rozlišovat.

            Jak často, žádáme my, křesťané, Boha o dar schopnosti rozlišovat? A v jakých situacích Pána o tuto schopnost prosíme? Moudrý muž a moudrá žena bude toužit po srdci, jež je schopné rozlišovat mezi dobrem a zlem.

            Písmo používá pro rozlišování mnohá synonyma. Ale jednoduše řečeno rozlišování je schopnost poznat pravdu od lži, poznat to co je nejlepší od toho, co je dobré. Jak řekl Charles Spurgeon: „Nejde jen o schopnost poznat správné od toho, co je špatné, musíme také vědět, jak rozeznat správné od téměř správného.“ Jay Adams popisuje rozlišování jako schopnost rozeznat Boží cesty a Boží myšlenky od všech ostatních.

           Písmo nás varuje před falešným učením a falešnými učiteli, kteří se v posledních dnech budou snažit pošpinit pravdu. To jsou dny, ve kterých žijeme. Dnes, víc než kdy jindy, musí být Církev schopná správně rozlišovat. V době, kdy se hranice mezi černou a bílou slévají v odstíny šedi, musí křesťané tím více usilovat o růst v rozlišování.

           Ježíš napomínal ty, kteří uměli rozpoznat přicházející počasí, ale nedokázali posoudit znamení času (Matouš 16:1-3). Duchovně byli nevyspělí, jako ti, které autor knihy Židům v 5. kapitole napomíná slovy: „Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.“ Zanedbávat tedy růst v této oblasti je známka duchovní nevyspělosti a podle Božího slova se jedná o hřích.

          Rozlišování je dovednost, bez níž se vyspělý křesťan neobejde, ale která zároveň vyžaduje čas a úsilí. Přijměte, prosím, naše pozvání na 5. ročník Biblické konference, která se bude 10. – 12. června konat v Kroměříži. Je naší touhou, abychom jako křesťané společně ve schopnosti rozlišovat rostli. Jako pokladník musí poznat falešnou bankovku a zlatokop kočičí zlato, tak i křesťané musí vědět, jak rozeznat klam. Bůh od nás rozlišování vyžaduje, a proto o ně musíme usilovat. Poddáme-li se Božímu výcviku v této oblasti, poplyne nám, k Jeho slávě, mnohé požehnání.

                                                                 

autor: Dr.Lance Roberts je starším ve sboru Bratrské jednoty baptistů v Kroměříži, kde mimo jiné slouží i jako ředitel Českého biblického institutu.

Posted on

Může být výkladové kázání nudné?

Několik nedávných výzkumů ukázalo, že poslech průměrného výkladového kázání má velmi blízko k soutěži v zívání. Mnoho návštěvníků dnešních sborů považuje výkladové kazatele za podivíny, kteří stojí před hloučkem lidí a suše recitují abstraktní poučky z akademických komentářů, zatímco jejich posluchači spí s otevřenýma očima. Nejupřímnější modlitba v takových sborech je tichá prosba, ať už to skončí.
 
Samozřejmě, jakýkoliv kritik výkladového kázání, je obvykle odkázán na 2. Timoteovi 4:3 v naději, že si uvědomí, že jeho negativní postoj ve skutečnosti pohání podvědomá touha slyšet to, co se mu zamlouvá. Jinými slovy, posluchač se dozví, že jestliže je kázáním méně než ohromený, zjevně má on sámnějaký problém.
 
Ale je to skutečně tak?
 
Co je špatného na tom, když lidé touží po kázání, které budepoutavé, mocné a životadárné? Svědčí jejich kritická slova skutečně o skrytých světských touhách?
 
Jejich kritika nám ve skutečnosti může pomoci vypořádat se se špatnými představami o tom, co je skutečný charakter výkladového kázání. Výkladové kázání rozhodně není nudné. Naopak, mělo by být kázáním, které se ze všeho nejvíce dotýká duše člověka.
 
Pamatujme na to a pojďme se společně podívat na pět prvků, které by měly charakterizovat každé výkladové kázání:

 1. Výkladové kázání musí být mocné.

„Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci“ (1. Kor 2:4).
 
Žádný kazatel nechce být nudný. V praxi si však mnozí z nich myslí, že pouhé prodiskutování textu – jakkoliv nudné, fádní, tupé, kostrbaté a klikaté – je dostatečným důkazem, že to, co dělají, mohou nazvat výkladovým kázáním. Připomínají nám, že Pavel při svém kázání nepoužíval techniky světské helénské rétoriky. Místo toho se spoléhal na moc Ducha, která působí skrze kázání Božích pravd. To je beze sporu pravda. Žádný homiletický (tedy výkladový) proces v sobě nemá vlastní, vrozenou, přirozenou moc, pokud kázání není prvním místě ukotvené a zakořeněné v Písmu. Pavlovi bylo jasné, že kazatel musí spoléhat na Boží moc, ne na vlastní řečnické dovednosti.
 
Zároveň však vidíme, že apoštolovo kázání mělo k mdlému a nevýraznému proslovu daleko. Bylo smělé (Ef 6:19–20),přesvědčivé (Sk 19:8; 26:28; 28:23), procítěné (Sk 20:31; Ř 9:2; 2. Kor 2:4) a kristocentrické (Ko 1:28–29). Pavel byl poslem pravdy, a tak jeho horlivost odpovídala moci jeho poselství. A u nás by to tak mělo být také.

2. Výkladové kázání musí být přesvědčivé.

„Protože tedy známe bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi“ (2. Kor 5:11).
 
Kazatel je více než jen vysvětlovatel; je přesvědčovatel. Biblická expozice nejen správně vykládá text, ale také konfrontuje vůli posluchačů. Vznešený úkol exegeze Písem nelze nikdy oddělit od naléhání na církev, aby tomu, co slyší, věřila.
 
Každý kazatel a pastor by měl vycházet z předpokladu, že má před sebou má lidi, kteří zoufale potřebují být přesvědčeni. Žádný Boží muž nesmí nikdy dospět k závěru, že jeho kongregace už je tam, kde má být, že jeho lidé už jsou těmi, kým se musí stát. Hříchu a pokušení se dobře daří v každé kongregaci.
 
Za každým kázáním stojí zmocnění, které vyžaduje, aby kazatel přesvědčoval ty, kdo jeho kázání slyší, ať věří pravdě, kterou jim předkládá. Kazatelovo sdělení se musí zaměřovat na mysl i na vůli posluchačů. Pokud kazatel není přesvědčený, že cílem jeho kázání je ovlivnit duše a informovat srdce, jeho zápal zůstane ležet ladem a jeho kongregace zůstane nezměněna.

3. Výkladové kázání musí být cílevědomé.

„Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili“ (1. Janova 2:1).
 
Jestli se budoucí výkladoví kazatelé mají vyhnout reputaci těžkopádnosti, jejich kázání musí mít jasný cíl. Není neobvyklé, že mladí pastoři přiznávají, že poté, co dokončí své přípravy a utřídí si strukturu kázání, ve shonu blížící se neděle nějak zapomenou přemýšlet o tom, co je vlastně záměrem jejich kázání.
 
Ale než se postaví za kazatelnu, každý kazatel se musí zeptat sám sebe: „Proč je životně důležité, aby mí posluchači tuto pravdu slyšeli?“ Musí si uvědomovat, proč jeho lidé potřebují znát to, co se jim chystá říci. Vášeň proudí ze srdce, které plně a ze všech sil směřuje za svým cílem.
 
Obecně lze říci, že účelem kázání je měnit životy , proměňovat myšlení a přesvědčovat posluchače, aby věřili tomu, co Bůh řekl. Nicméně, konkrétní záměr každého kázání musí vždy vycházet ze studia dané pasáže Písma.
Nakonec nestačí to, aby kazatel jen říkal faktickou pravdu. Především musí být pevně rozhodnutý zakotvit Boží pravdu pevně a hluboko do srdce svého lidu.

4. Výkladové kázání musí být praktické.

„Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili“ (1. Te 4:11).
 
Kázání jsou někdy tupá a neužitečná, protože ctižádostivý kazatel okleštil své sdělení o všechny praktické implikace. Avšak každé výkladové kázání by mělo lidem pomoci vidět, jak se pravda Písma vztahuje na jejich životy.
 
Kázání je praktické, když kazatel přináší svým posluchačům biblickou pravdu tak, aby začali uvažovat, jak dané Boží Slovo aplikovat do svých životů i bez toho, že by jim to kazatel výslovně řekl. Praktické kázání předpokládá, že kazatel studuje nejen proto, aby pochopil text, s nímž pracuje; má se věnovat i tomu, aby upoutal pozornost své kongregace. Praktické vysvětlování Bible ukazuje, že i ty nejvznosnější teologické otázky se týkají toho, jak uvažujeme a jednáme v každodenním životě.

5. Výkladové kázání musí být osobní.

„Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval“ (2. Kor 5:20).
 
Když se „výkladové“ kázání zdá nezajímavé, mnohokrát je to proto, že kazatel sám své poselství neprožívá. Kazatel sice může předávat úžasné pravdy a věřit pravdivosti a bezchybnosti každičkého jednoho slova, ale jestliže se kazatel a jeho sdělení nikdy nespojili, mnoho ze síly poselství bude ztraceno. Ano, kazatel sice rozebral slovesa a správně utřídil osnovu, ale nikdy své kázání nekázal sám sobě.
 
Pokud kazatel nevěnuje čas tomu, aby přemýšlel, co jeho sdělení znamená pro něj osobně, jeho kázání bude prázdné, nepřesvědčivé a posluchače neupoutá. Tím neříkám, že každé kázání musí odkrývat nějaký osobní příběh nebo detail z pastorova života. Osobní anekdoty je třeba používat jen velmi zřídka, pokud vůbec. A přesto, ačkoliv kázání nikdy nesmí být o kazatelově osobním životě, vždy se ho musí dotýkat na osobní úrovni; jen tak ho bude schopný skutečně a účinně předat jiným. Nedostatek osobní aplikace, meditace a rozvažování hovoří hlasitěji než slova; jen muž, který sám intenzivně přemýšlel a hloubal nad pravdou, kterou se chystá kázat, bude schopný zasáhnout srdce těch nejkritičtějších posluchačů. Jen tak budou posluchači vědět a cítit, že kazatelovo srdce je plně pohlceno pravdou, kterou jim zvěstuje.

Závěr

Ačkoliv je životně důležité, aby se Bible přesně vysvětlovala, zároveň je nutné, aby se vášnivě hlásala. Z živého Slova živého Boha nesmí a nemohou vycházet mrtvá kázání. Opravdové výkladové kázání je mocné, přesvědčivé, cílevědomé, praktické a osobní. Oproti tomu kázání, které je nudné, fádní nebo tupé, nikdy není skutečně výkladové – ať už se na něj dá jakákoliv nálepka.
 
„Nudný výkladový kazatel“ by v církvi mělo platit za oxymor – něco, co se navzájem vylučuje. Skutečný výklad Písma nevyhnutelně zapálí plamen v srdcích Božího lidu (Jer 23:29).
 
* * * * *
 
autor: Tom Patton je pastorem vedoucím pastorační službu v Grace Community Church. Má manželku Lori, se kterou jsou spolu už 16 let, mají tři skvělé syny, kteří je patřičně vytěžují.
Posted on

Progresivní křesťané touží po Ježíši, ne po Bibli

„Nedává ti Bible to, co potřebuješ? Poslouchej Boží hlas někde jinde,“ slyšíme. V tomto článku chci upozornit na to, že místo Božího hlasu často slyšíme jen jeho přesvědčivou napodobeninu.
V těchto dnech koluje po sociálních sítích stránka trhacího kalendáře s biblickými verši pro povzbuzení. Pod krásným fialovým květem najdete citát z Lukáše 4:7: „Když mě budeš uctívat, všechno bude tvé.“
To je jistě povzbudivé – než zjistíte, kdo to řekl: Satan.

Ať už šlo o omyl designera nebo o důmyslné dílo Photoshopu, plyne z toho stejné poučení: Když jde o Písmo, vždy záleží na kontextu. V dnešní době však máme mnohem vážnější problémy se správným používáním biblických veršů. Výstižný, leč smutný příklad nám dává nedávno zveřejněný článek v Huffington Post.

Brandon Robertson, mladý absolvent biblického institutu, vypráví, jak byla jeho víra otřesena, když na stránkách Písma nemohl najít to, co si myslel, že potřebuje.

 „Kdykoli jsem byl neklidný,“ napsal, „sáhl jsem po Bibli… ale většinou jsem se vrátil s nepořízenou.“ „Toto zklamání způsobilo, že jsem ‚úplně ztratil zájem‘ o Boží slovo,“ vysvětloval.

Brandon popisuje jednu ze svých osobních krizí. „Otevřel jsem Bibli, abych tam hledal posilu,“ napsal.

 „Se slzami v očích jsem otevřel Písmo v Izajáši 3 – kapitole o Božím soudu a ničení jeho nepřátel… to nebylo zrovna povzbuzení, které jsem hledal,“ řekl. „Nalistoval jsem tedy známé ‚povzbudivé‘ texty jako Římanům 8 a Filipským 3, ale ani ty nezabraly.“

Brandon vypráví, že toto zklamání pokračovalo i při studiu na vysoké škole, kde se mu dostalo prozření během přednášky biblického kritika, Petera Ennse: „Musíme svoje děti učit rozvíjet vztah s Bohem, ne vztah s Biblí.“

Na první pohled jde samozřejmě o pravdivý výrok. Bible je tu proto, aby nám ukazovala na Boha. Rostoucí počet progresivních křesťanů však touží po Bohu, o kterém stránky Písma nemluví. Začnou ho tedy hledat jinde – v osobní zkušenosti, ve vztazích s druhými lidmi nebo v subjektivním výkladu, kterému říkají „Bůh ke mně promlouvá“.

Tento přístup v podstatě odpoutává Boha od Bible. Například United Church of Christ v poslední době prohlašuje, že „Bůh stále mluví“. Jde o další, na první pohled pravdivé, tvrzení. Do té doby, než zjistíme, co tito lidé ve skutečnosti říkají: Bůh změnil názor na morálku a na manželství. Svoje představy o Bohu tak povyšují nad Boha, kterého nám zjevuje Jeho Slovo.

Je také mnoho těch, kteří se odkazují na samotného Ježíše jako na alternativu k Písmu. Například Enns ve své knize „The Bible Tells Me So“ píše, že „poslední slovo pro křesťany má Ježíš, nikoli Bible“.

Na to reagoval křesťanský blogger, Derek Rishmawy, důležitou otázkou: „Jakého ‚Ježíše‘ mají tito lidi na mysli?“ „Skutečný Ježíš, kterému jsme schopni rozumět, je jen jeden,“ všímá si Derek, „a to je Ježíš, kterého nám zjevuje Bible.“ Tento Ježíš potvrdil výlučnost přirozeného manželství, schválil každé písmenko a každou čárku ve Starém Zákoně a nevěnoval o nic menší prostor kázání o pekle a soudu jako o nebeském království.

Neexistuje žádný zdroj poznání o Ježíši, kterého hlásají progresivní křesťané; ano, kromě nich samotných, jejich vlastních pocitů, názorů a přesvědčení.

J. Gresham Machen v r. 1924 napsal: „V liberalismu je jedinou skutečnou autoritou… osobní zkušenost; pravda je jen to, co ‚pomáhá‘ jednotlivci. Taková autorita pochopitelně žádnou autoritou není.“

Náš přístup k Bibli je životně důležitý. Boží vdechnuté slovo není kalendářem s povzbuzujícími, léčivými citáty. Když otvíráme Bibli, vstupujeme do Božího příběhu, chápeme naše místo v Jeho plánu a setkáváme se s Ním za podmínek, které určuje On sám. Pokud nenacházíme to, co hledáme, měli bychom se ptát, zda hledáme skutečného Boha, nebo boha, kterého si chceme přetvářet k vlastnímu obrazu.

autor: John Stonestreet , Christian Post Guest Columnist

Posted on

Teologie není jen pro teology

Jinými slovy, teologie je praktická – a to obzvláště dnes. Dříve, když nebyly diskuze a vzdělání tak časté, bylo třeba možné obstát s pár jednoduchými představami o Bohu. Dnes je tomu ale jinak. Všichni čtou a slyší, o čem se diskutuje. To znamená, že jestli se nevěnujete teologii, výsledkem nebude, že nebudete mít žádné představy o Bohu [tedy žádnou teologii]. Bude to znamenat, že jich budete mít mnoho, a to nesprávných — špatných, popletených a překonaných představ. — C. S. Lewis —


Správně chápaná teologie není okrajovou součástí křesťanské víry; jedná se o zdroj, sílu a podstatu živé víry. Jak slavně řekl A. W. Tozer: „To, co se nám vybaví, když přemýšlíme o Bohu, je na nás vůbec to nejdůležitější“ (Poznání Svatého, s. 1, překlad podle originálu). Právě to je jádrem teologie – následovat Boha v tom, že si myslíme Boží myšlenky. Skutečná, pravdivá teologie znamená myslet si o Bohu biblicky informované myšlenky. Teologie není akademickou disciplínou poskládanou z esoterických termínů. Zdravé učení je tím, co dává život a sílu každému z Božích dětí, které bylo oživeno v Kristu.

Je smutnou realitou, že tento náhled na teologii často chybí. Dokonce i mezi pastory, kteří jsou voláni k tomu, aby vedli ve zdravém učení, často panuje představa, že teologie je vůči „skutečné práci služby“ jakýmsi způsobem druhořadá. Evangelizace, učednictví, bohoslužby a církevní růst se stavějí nad „teologii“. Je tomu tak proto, že se pastoři domnívají, že jednotlivé činnosti a postupy církve jsou na teologii nezávislé. Problémy, které s sebou nese taková lhostejnost vůči učení, nemusí být hned viditelné, ale časem se jasně projeví.

Právě tohle si uvědomoval apoštol Pavel, a proto v 1. Timoteovi 4:16 píše: „Dávej si pozor sám na sebe a na učení. V tom setrvávej. Neboť budeš-li to činit, zachráníš jak sám sebe, tak ty, kdo tě poslouchají.“ Věrní pastýři i ovce, které rostou ve víře, se drží Pavlova modelu a teologii odpovídajícím způsobem zdůrazňují, protože právě ona je tím, co vede a pohání jejich duchovní život. Když věnujeme pozornost tomu, co nám ukazuje Nový zákon, je faktem, že pokaždé když apoštolové dávají praktické pokyny, čerpají při tom z hlubokých teologických pramenů.

Právě tohle tvrdí Mark Dever v předmluvě ke své knize na 1. list Korintským (Twelve Challenges Churches Face). Dever zdůrazňuje, že Pavlův list se věnuje nápravě korintského sboru, a píše:

Když se [Pavel] vypořádával s většinou obvyklých problémů (rozdělení v církvi, světskost, sobectví a další), jeho odpovědi byly hluboce teologické. Pavel vyzýval korintský sbor, ať je jednotný, ne rozdělený, ať je svatý, ne světský, ať je milující, ne sobecký. To není nic překvapivého. Překvapivé ale je, jak s Korinťany argumentoval. Vyzýval je, ať se zřeknou rozdělenosti, protože Bůh je jeden. Vyzýval je, ať se zřeknou hříchu, protože Bůh je svatý. Vyzýval je, ať se zřeknou sobectví, protože Bůh je milující. Předpoklad, na němž toto uvažování stojí, není, že by se církev měla řídit seznamem pravidel duchovní etikety a dobrého vychování, ale že by měla být živým odrazem živého Boha. Je jen jediný Bůh. Tento Bůh je svatý a v lásce nám dal sám sebe. Jeho církev by tedy proto měla odrážet Jeho charakter; měli bychom být jednotní, svatí a milující, jinak o Něm lžeme! To je velmi mocná myšlenka. (10).

Opravdu. Síla, která vede k proměně a ke zdraví církve, neexistuje bez teologie. Jak vidíme z Deverova pozorování, Pavlův přístup k církvi je hluboce teologický. A sbory, které touží nést trvalé ovoce, se musí odevzdat teologii, protože dobré ovoce vychází jedině ze zdravého učení.

Je proto na místě, aby ti, kterým je Kristus drahý a kterým je drahá jeho církev, věnovali pozornost teologii i praxi. Je to stejné jako v manželství; tyto dvě stránky se od sebe nedají oddělit. Teologie (to, co si o Bohu myslíme) musí vždy vést ke zbožným skutkům, zatímco skutky (to, co děláme, abychom Pánu sloužili) musí vždy jít v souladu s biblickou pravdou a stát na ní. Právě proto není teologie jakýmsi okrajovým zájmem pro pár jedinců. Teologie je pro každého z nás. Jak řekl jeden ze starších svatých v mém minulém sboru: „Všichni máme být teologové. To jsem dosud nevěděl.“

Jak smutný názor – že teologie je pouze pro profesionální teology. Proto je na nás, kdo si ceníme teologie, abychom zdůrazňovali její důležitost pro církev a to, jak praktická je. Neboť budeme-li to činit, zachráníme jak sami sebe, tak i ty, kdo jsou okolo nás.

Soli Deo Gloria,

autor: David Schrock

Posted on

Manželství není něco, co by vedoucí mohli nafingovat

Má žena a já jsme byli mimo město – jeli jsme navštívit sbor, do kterého chodí náš syn a jeho žena. Předtím jsem přednášel na konferenci o manželství v jiném sboru, takže jsme zůstali na noc, abychom mohli navštívit naše děti.Poté, co skončila bohoslužba, přišel k mé ženě muž, bylo mu něco přes šedesát, a řekl:


 „Většinou na lidi necivím, ale rád se dívám. A musím vám něco říct. Seděl jsem pár řad za vámi dvěma a moc se mi líbí, jak se na ni usmíváte (a ukázal na moji ženu). A moc se mi líbí, jak vám ona dává najevo své city.“

To bylo už podruhé, co se nám něco takového stalo. Poprvé to bylo v našem domovském sboru. Když kážu v Second Baptist v Houstonu, často přejíždím z bohoslužby na kampusu Woodway, která začíná v 9:30, na bohoslužbu v kampusu West (asi 25 kilometrů daleko), která začíná v 11:00. Když přijíždím, má žena Lisa buď již sedí v kampusu West, nebo dorazí pár minut poté (já chodím zadními dveřmi).

Když jsem si po bohoslužbě ve Westu potřásal rukou s našimi členy, jedna žena se mi svěřila, co jí Bůh o mně a mé ženě řekl.

„Viděla jsem ve vašich očích takovou lásku, že jsem věděla, že byste pro ni udělal cokoliv. A viděla jsem, jakou láskyplnou úctu k vám má ona. Promluvilo to ke mně, uvědomila jsem si, že Bůh by pro mě, pro svou dceru, udělal cokoliv.“

Tyhle dvě příhody mi připomínají, že já a má žena jsme neustále na pódiu – i když jsme zrovna před kazatelnou, ne za ní. Náš příchod jsme si nijak nenacvičovali. Neprocvičovali jsme si, jak se na sebe budeme dívat, jak se pozdravíme, ani jak se budeme během bohoslužby dotýkat. Osobně bych dal přednost tomu, kdyby si nikdo ani nevšiml, že jsem přišel; doufal bych, že se všichni budou plně soustředit na to, aby uctívali Boha.

Ale lidé se dívají. Už řada žen mi řekla, že ztratily úctu ke svému kazateli, protože viděly, jak pokukuje po jiných ženách – a on si ani neuvědomoval, že to dělá. Nebo když slyší, jak jejich pastor hovoří o své ženě, často jim to láme srdce a jitří stará zranění.

Manželství není něco, co bychom jako vedoucí mohli fingovat, ani kdybychom moc chtěli. To, jak se nám rozsvítí (nebo nerozsvítí) oči, a tón, který používáme, když hovoříme s manželkou nebo o ní – lidé si toho všimnou. Jedna z vedoucích v našem sboru mě slyšela mluvit o manželství a později to někomu popsala slovy: „Moc se mi líbí, jak skutečně miluje svoji ženu.“

Mé manželství je neoddělitelnou součástí mého kázání. Nemohu je od sebe oddělit o nic více, než bych se mohl rozvést se svou ženou. Ačkoliv rozhodně chci klást důraz na Boží slávu v tom, že se s námi Bůh setkává v naší slabosti a miluje nás takové, jací jsme, zároveň pevně věřím, že na nás mnoho pasáží Písma naléhá, abychom dovolili Bohu dát nám vzrůst a zářit skrze nás. Naše manželství se mohou stát svědectvím o Božím milosrdenství, o milosti, uzdravení a posilující moci.

Ve své knize Sacred Marriage (Posvátné manželství) jsem napsal: „Jedním z důvodů, proč jsem rozhodnutý udržet naše manželství pohromadě, není, že bych si myslel, že díky tomu budu šťastnější (ačkoliv věřím, že budu); není jím ani to, že chci, aby mé děti vyrostly v bezpečné domácnosti (ačkoliv po tom toužím); nejde ani o to, že by mě zabilo vidět, jak moje žena musí ‚začít znovu‘ (ačkoliv přesně tak by to bylo). Hlavním důvodem, proč držím naše manželství pohromadě, je fakt, že je to má křesťanská povinnost. Jestliže můj život stojí na tom, že předávám Boží poselství světu, nechci udělat nic, co by tohle poselství zpochybnilo. A jak bych mohl hlásat  usmíření, kdybych sám usiloval o rozluku?“

Jako pastorům nám byla svěřena evangelijní služba usmíření. Právě to kážeme: Bůh usmířil svět se sebou a volá nás, abychom se mezi sebou usmířili navzájem.

Naše manželství jsou svědectvími o Božím díle usmíření. V mikrokosmické formě vyprávějí příběh o tom, jak milost pomáhá dvěma hříšným, sebestředným jednotlivcům, aby zemřeli sami sobě a znovu se narodili, aby se navzájem milovali, sloužili si a pečovali o sebe, a to ve vší své hříšnosti. Anebo se stanou příkladem toho, že je možné mít plná ústa správných slov, a přesto nežít autentickou víru.

Samozřejmě, že je naprosto zásadní, abychom ohledně manželství byli upřímní. Když Sacred Marriage poprvé vyšla, jednou z věcí, které Lisu a mě nejvíce děsily, bylo, kolik lidí nám řeklo, že nemohou uvěřit, jak „zranitelní“ v knize jsme. Museli jsme si knihu znovu přečíst a přemýšlet, jestli jsme to nepřehnali! Ale v životě každého křesťana, a zvláště pak vedoucího, musí přijít chvíle, kdy se začne ukazovat, že neseme ovoce.

Kdyby naše víra po 31 letech, které jsme spolu s manželkou strávili, diametrálně neovlivňovala naše manželství, jak silná by vůbec byla? Jestliže naše manželství už od pohledu není jiné než manželství někoho, jehož srdce není proměňováno uctíváním Boha a přijímáním Jeho milosti, někoho, kdo nežije pod vlivem Ducha svatého, koho nenese naděje v Kristu, co tedy vlastně kážeme?

Ježíš řekl, že ostatní budou vědět, že jsme Jeho učedníky, podle naší vzájemné lásky. Jestliže taková láska nezačíná v manželství, pak nevím, kde by měla začít. Jestliže nezačíná u vedoucích, pak nevím, kde začíná. Obětovat manželství na oltář toho, abychom aktivněji sloužili církvi, je jako nechat miminko venku na dešti, zatímco doma přestýláme postýlku. V důsledku naděláme více zla než dobra.

Většina z nás se usilovně snaží psát přesvědčivá kázání, která ctí sdělení Božího Slova a vyvyšují Boží skutky a milost. Kéž se však stejně usilovně snažíme budovat přesvědčivá manželství, která budou kázat stejně přesvědčivě, i když budeme stát před kazatelnou, ne za ní.

autor:  — Gary Thomas je přední autor a mezinárodní řečník, jehož služba vede lidi blíže ke Kristu i k sobě navzájem. Je autorem 18 knih, které byly přeloženy do více než 10 jazyků a po celém světě se jich prodalo více než milion kopií. Se svou ženou Lisou jsou spolu již přes 30 let a bydlí v Houstonu v Texasu, kde Gary píše pod zaštítěním sboru Second Baptist Church.