Posted on

Jednoduchost v kázání

Již král Šalamoun v knize Kazatel říká: „Píše se tolik knih, že to nebere konce“ (12:12). Existuje jen málo oblastí, o kterých toto tvrzení platí více než o kázání. Počet knih, napsaných za účelem pomoci kazatelům lépe kázat, je tolik, že by mohly naplnit malou knihovnu. Vydáním dalšího krátkého pojednání se pouze snažím dotknout jednoho aspektu této oblasti. Nesnažím se předstírat, že se budu zabývat obsahem a účelem kázání. Záměrně ponechávám stranou aspekty kázání, jako je vážnost, aplikace, živost, přívětivost a podobné faktory a také se nebudu věnovat porovnávání výhod a nevýhod kázání s písemnou přípravou a bez ní. Budu se snažit, abych se držel pouze jednoho aspektu, který má mnohem menší uznání, než si zaslouží. Tímto aspektem je jednoduchost jazyka a struktury textu kázání.

O jednoduchosti v kázání bych měl být schopen svým čtenářům něco málo říci především díky svým zkušenostem. Má služba začala před 45 lety na jedné venkovské farnosti, kde jsem strávil podstatnou část své služby tím, že jsem kázal zemědělcům a jiným pracovníkům. Moc dobře znám onu velkou obtíž, kterou je udržení pozornosti těchto posluchačů a ujištění se, že všemu dobře rozumí. Po stránce jazyka a formy kázání bych mnohem radši kázal pro Oxford nebo Cambridge, pro spolky prvotřídních právníků nebo pro komory parlamentu než pro zemědělsky orientované shromáždění v parném letním odpoledni. Slyšel jsem o zemědělci, který si užívá neděli více než ostatní dny v týdnu a na otázku proč, odpověděl: „Protože si pohodlně sedím v kostelní lavici, dám si nohy nahoru, vypnu hlavu a hezky si zdřímnu.“ Někteří mí mladší přátelé ve službě mohou být jednoho dne také povoláni kázat do obdobného shromáždění a byl bych velmi rád, kdyby mohli využít mých poznatků.

Než přejdeme k hlavnímu tématu, rád bych ujasnil některé věci v následujících čtyřech úvodních poznámkách.

  1. Za prvé bych rád všechny své čtenáře vyzval, aby si zapamatovali, že dosáhnutí jednoduchosti při kázání je věcí velmi důležitou pro každého kazatele, který si přeje být ku prospěchu duším lidí. Pokud při svém kázání nemluvíte jednoduše, tak vás lidé nebudou chápat a pokud vás lidé nebudou chápat, jak potom lidem vlastně pomáháte? Rčení Quintiliana je v tomto ohledu velmi výstižné: „Pokud nechcete být pochopeni, zasloužíte si být opomíjeni.“ Samozřejmě bude první námitkou kazatelů, že musí kázat pravdu a to pravdu celou, úplnou a nic jiného než „pravdu v Ježíši“. Ale kazatelé dále usilovat i o to, aby jejich kázání byla pochopena. A pochopena nebudou velkou částí posluchačů, pokud nebudou podána jednoduše.
  2. V úvodu bych dále rád zdůraznil, že dosáhnutí jednoduchosti v kázání není v žádném případě lehkou záležitostí. Nic nemůže být větší chybou, než si to myslet. „Podat těžké záležitosti jako těžké,“ když použijeme podstatu výroku arcibiskupa Ushera, „je v moci nás všech, ale podat těžké záležitosti tak, aby vypadaly jednoduše a srozumitelně, je výsadou pouze pár řečníků.“ Před 200 lety jeden z nejmoudřejších a největších puritánů prohlásil, „že většina kazatelů míří vysoko a neberou ohled na posluchače“. Toto je stále aktuální i v roce 1837! Obávám se, že velká část našeho kázání je pro naše posluchače tak složitá, že jí lidé rozumí, jak kdybychom kázali v řečtině. Když lidé slyší prosté kázání nebo si čtou jednoduché pojednání, mají tendenci prohlašovat: „Jak pravdivé! Jak jasné! Jak lehké k pochopení,“ ale také mají tendenci si myslet, že psát tímto způsobem dokáže každý. Dovolte, abych čtenářům vysvětlil, že psát jednoduše, jasně, zřetelně a působivě je extrémně těžká záležitost. Podívejte se na kázání Charlese Bradleyho z Clapham. Jeho kázání se čte velmi dobře. Je tak jednoduché a přirozené, že všem přijde jasné, jako slunce na obloze. Každé slovo je správně zvoleno a je na správném místě. Přesto tato kázání od Bradleyho vyžadují velmi velkou námahu. Ti z vás, kteří bedlivě četli knihu Vikář Wakefieldský od Goldsmitha si musí povšimnout úžasné přirozenosti, jednoduchosti a prostosti jazyka. A přitom je všem známá ohromná míra nepříjemností, potíží a času, kterou si příprava díla vyžádala. Nechť je Vikář Wakefieldský porovnán s Rasselasem od Samuela Johnsona, který byl údajně sepsán během pár dní a pod velkým tlakem. Rozdíl je velmi patrný. Ve skutečnosti, když používáme dlouhá slova, když se snažíme vypadat vzdělaně, když po našem kázaní lidé říkají: „Jak nóbl! Jak chytré! Jak znamenité,“ tak nemusíte nutně do přípravy vkládat mnoho úsilí. Ale napsat něco, co zasáhne a zůstane, psát nebo kázat něco, co potěší, bude chápáno a přilne k srdci čtenáře a nebude zapomenuto, něco na co můžeme spoléhat, je velmi náročná záležitost, které je jen málokdy dosaženo.
  3. Dále mi dovolte objasnit, že když mluvím o jednoduchosti v kázání, v žádném případě nechci, aby si mí čtenáři mysleli, že mluvím o kázání dětinském. Pokud si myslíme, že se chudým lidem líbí dětinské kázání, tak se velmi mýlíme. Stačí, aby našim posluchačům projela jednou v hlavě myšlenka, že je považujeme za shromáždění neznalých vesničanů, kterým stačí pouze nějaká „dětinská duchovní strava“, a naše příležitost prospět těmto lidem je kompletně ztracena. Lidé nemají rádi ani náznak blahosklonného kázání. Mají pocit, že je nebereme jako sobě rovné, ale jako podřadné. Lidé takové chování ze své podstaty nesnáší. Okamžitě se k vám otočí zády, zacpou si uši a urazí se. Potom můžete již kázat pouze do větru.
  4. Na závěr bych rád dodal, že k jednoduchosti při kázání nevede obhroublý ani vulgární projev. Je možné mluvit jednoduše a zároveň být jako gentleman s vybranými způsoby a chováním, být galantní a noblesní. Je velkou chybou myslet si, že nevzdělaní a negramotní lidé preferují kázání od nevzdělaného a negramotného člověka. Předpoklad, že evangelista laik nebo učitel Písma, který neovládá latinu a řečtinu, pouze zná svou Bibli, je vítanější než vzdělanec z Oxfordu, který umí kázat nebo výřečný muž z Cambridge, je velmi zcestný. Lidé tolerují neomalenost a vulgaritu pouze tehdy, když nemají jinou možnost.

Nyní, po ujasnění záležitostí těmito poznámkami, můžeme přejít k pěti stručným radám, které se jeví jako nejlepší metody k dosažení jednoduchosti v kázání.

  1. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, tak mou první radou je, abyste se ujistili, že výborně rozumíte tématu vašeho kázání. U tohoto bodu vás žádám, abyste dávali obzvlášť pozor. Ze všech pěti rad, které zde poskytnu, je tato tou nejdůležitější. Při výběru pasáže ke kázání si buďte jisti tím, že jí rozumíte a vidíte všechny souvislosti, že přesně víte, co je vašim cílem, co chcete lidi naučit, čeho chcete dosáhnout a co chcete, aby si lidé odnesli domů. Pokud sami začínáte v mlze, tak se můžete spolehnout na to, že i lidé, kterým kážete, budou tápat ve tmě. Cicero, jeden z největších antických řečníků, před mnoha lety prohlásil: „Nikdo nemůže jasně a výřečně mluvit o tématu, kterému sám nerozumí.“ Já s Cicerem v tomto bodě naprosto souhlasím. Arcibiskup Whately byl velmi přesný při pozorování lidské povahy a správně prohlásil o velké části kazatelů, že „nikam nemíří a nic také netrefí. Jako muži, kteří ztroskotali na neznámém ostrově a vydali se na průzkumnou cestu. S neznalostí vyrazili a s neznalostí také cestovali celý den.“

Obzvlášť žádám všechny mladé kazatele a služebníky, aby si zapamatovali tuto první radu. Důrazně opakuji: „Ujistěte se, že důkladně rozumíte vašemu tématu. Nikdy si nevybírejte pasáž, u které si nejste plně jisti jejím významem.“ Varujte se nejasných pasáží, které se například týkají nenaplněných nebo symbolických proroctví. Pokud se lidé budou snažit nepřetržitě kázat v obyčejném shromáždění o pečetích, číších a polnicích ze Zjevení, o chrámu v Ezekielovi nebo o předurčení, svobodné vůli a věčném záměru Boha, tak žádnému inteligentnímu člověku nebude překvapením, že nedokážete dosáhnout jednoduchosti. Neříkám, že se nemáme těmito tématy čas od času zabývat, když k tomu bude vhodná doba i publikum. Pouze se zde snažím říci, že to jsou velmi hluboká témata, o kterých i znalí křesťané často debatují a je téměř nemožné je podat jednoduše. Musíme jasně rozumět našemu tématu, pokud ho chceme podat jednoduše. V Bibli jsou stovky prostých témat k nalezení.

Ze stejných důvodů se vyhýbejte tématům, kterým říkám „smyšlená“ nebo „předuchovnělá“ a jejich následnému podání způsobem, který Duch svatý nikdy pro tyto texty nezamýšlel. Neexistuje téma, které by bylo důležité pro zdraví duší a Bible by ho jasně nevyučovala a neupozorňovala na něj. Kazatel by nikdy neměl vytahovat z Písma závěry, jako když zubař trhá zuby z čelisti, jakkoliv správné mohou být, pokud nejsou jasné, doslovné a inspirované. Kázání může vypadat velmi nablýskaně a geniálně a lidé z něho mohou odcházet se slovy: „Máme to ale dobrého kazatele!“ Pokud ale lidé při přezkoumání nemohou myšlenky kázání najít v Písmu a také naopak Písmo v kázání, začnou být zmatení a myslet si, že Bible je natolik hluboká, že ji nelze pochopit. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti, vyvarujte se duchovnímu přehánění.

Dovolte mi vysvětlit, co mám na mysli, když mluvím o předuchovnělých tématech. Pamatuji si, že jsem kdysi slyšel o jednom kazateli v městě na severu, který byl známý pro kázání v tomto stylu. Jednou kázal na text: „Anebo obětnímu daru chudáka, jenž trvanlivé dřevo vybírá“ (Iza. 40:20). „Zde,“ prohlásil, „je chudý muž odkázán k bídě. Nemá co nabídnout, aby jeho duše došla upokojení. A co by měl dělat? Měl by hledat dřevo, které trvá věčně – čili kříž Ježíše Krista.“

Při jiné příležitosti, kdy se už nemohl dočkat, až bude vysvětlovat doktrínu o hříšné podstatě lidí, si vybral text o Josefovi a jeho rodině. Své kázání začal: „Jak se daří vašemu starému otci, o němž jste vyprávěli? Žije ještě?“ (Gen. 43:27). Tuto otázku dokázal chytrým způsobem pokroutit tak, že se rozprava dostala ke zkažené podstatě, která přetrvává v lidech.  Je to bezpochyby jedna z velkých pravd, ale určitě ne pravda, na kterou se tato pasáž zaměřuje. Věřím, že podobné případy budou varováním pro mladší kolegy. Pokud chcete kázat o hříšné zkaženosti lidské podstaty nebo o ukřižovaném Kristu, nepotřebujete hledat podobné, za vlasy přitažené, pasáže Písma, jako jsem právě předvedl. Pokud chcete být jednodušší, snažte se vybírat jednoduché pasáže!

Navíc, pokud si přejete mít jasný přehled o vašem tématu a tím získat základ pro jednoduchost, nebojte se rozdělit vaše kázání a uvést jednotlivé oddíly. Nemusím zmiňovat, jak ožehavá tato otázka je. Mnozí se dnes často bojí členit kázání do tří bodů. Dnešní trend mluví jasně proti rozčleňování kázání a musím upřímně říct, že živé, nerozdělené kázání je mnohem lepší, než kázání rozdělené hloupým, nelogickým způsobem. Nechť se každý rozhoduje sám podle svého uvážení. Kdo káže působivá kázání, která zůstanou v srdci posluchačů, nechť tak káže dále a vytrvá. Ať ale nepohrdá svým kolegou, který kázání rozčleňuje. Vše, co se snažím říci, je, že pokud chceme dosáhnout jednoduchosti v kázání, musí v něm být řád, jako je řád v armádě. Jaký moudrý generál by v den bitvy míchal pěchotu, dělostřelectvo a kavalérii do jednoho zmateného celku? Který organizátor plesu nebo společenské večeře by snil o tom, aby byly všechny lahůdky na stůl přineseny zároveň? Polévky, ryby, hlavní pokrm, maso, saláty, sladkosti a dezert, vše v jednom? O takovém hostiteli by si lidé sotva mysleli, že umí správně servírovat večeři. Nechť je ve všem řád. Řád, ať členění na tři použijete, nebo ne. Řád, i když budete vaše rozdělení vyjadřovat či nikoliv. Řád tak pečlivý, že vaše myšlenky a body na sebe budou navazovat s nádhernou pravidelností, jako pluk vojáků pochodující před královnou na přehlídce v parku Windsor.

Osobně se musím přiznat, že jsem za svůj život nekázal ani dvakrát, aniž bych kázání rozdělil do oddílů. Považuji za velmi důležité, aby si lidé zapamatovali, odnesli a chápali, co říkám a jsem si jist, že mi to umožňuje rozdělení kázání do oddílů. Jsou to v podstatě kolíčky, věšáky a poličky vaší mysli. Pokud studujete kázání pastorů, kteří byli a jsou úspěšní, vždy v nich najdete řád a často také rozdělení do oddílů. Ani trochu se nestydím říct, že často čtu kázání pana Spurgeona. Rád sbírám informace a stopy týkající se kázání ze všech možných zdrojů. David se nevyptával na Goliášův meč. Neříkal: „Kdo ho vyrobil? Kdo ho naleštil? Který kovář ho ukoval?“ Řekl pouze: „Není žádný meč, jako tento,“ jelikož ho použil, aby usekl hlavu jeho majiteli. Spurgeon je velmi schopný kazatel a dokazuje to tím, jak přitahuje v jednom velkém sboru. Vždy bychom měli zkoumat a analyzovat kázání, která přitahují lidi k sobě, aby tvořili jednotu. Když si nyní čteme kázání pana Spurgeona, všimněte si, jak jasně a srozumitelně rozčleňuje kázání a naplňuje každý oddíl krásnou a přesto jednoduchou myšlenkou. Jak jednoduchá k pochopení jsou jeho kázání! Jak důkladně nám přináší velké pravdy, které na nás zůstanou, jako ocelové háky. Jakmile jednou zakoření v naší paměti, už nikdy je nezapomeneme!

Mou první radou, pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, je, abyste důkladně chápali téma kázání. Pokud chcete sami vědět, jestli tématu kázání dobře rozumíte, pokuste se ho rozčlenit a uspořádat. Mohu mluvit pouze za sebe; dělal jsem to takto od té doby, co jsem se stal kazatelem. Po dobu 45 let jsem měl zápisníky na poznámky, do kterých jsem si zapisoval obsah a názvy kázání, abych je mohl při potřebě použít.   Kdykoliv jsem pohlédl na text Písma a chápal ho, zapsal jsem si ho do poznámek. Pokud jsem nedokázal text prohlédnout a pochopit, nemohl jsem o něm kázat, protože jsem věděl, že ho nebudu moci jednoduše podat a pokud ho nebudu moci jednoduše podat, raději bych ho raději neměl kázat vůbec.

  1. Mou druhou radou je následující: Ve všech svých kázáních se co nejvíce snažte používat prostá slova. Nicméně vám musím vysvětlit, co tím myslím. Když mluvím o prostých slovech, nemyslím tím jednoslabičná slova nebo slova pocházející čistě z vaší země. V této záležitosti nemohu souhlasit s arcibiskupem Whatelym. Myslím, že v upřednostňování našich původem saxonských slov zachází příliš daleko, i když v tom, co říká, je velké množství pravdy. Raději preferuji rčení pohanského Cicera, který prohlásil, že řečníci by měli využívat slov, která lidé běžně používají. Ať už jsou, nebo nejsou původem z naší země nebo o dvou až třech slabikách. Dokud to jsou slova běžně používaná a lidmi chápaná, tak na tom nezáleží. Jenom se ve všem svém počínání vyvarujte slovům, která chudší lidé chytře pojmenovali „slovníková“, tedy slova, která jsou příliš abstraktní, vědecká, akademická, složitá, vágní nebo příliš dlouhá. Mohou se vám jevit vhodně a znít velmi noblesně, ale jen málokdy jsou k něčemu dobrá. Ta nejmocnější a nejvlivnější slova jsou zpravidla velmi krátká.

Dovolte mi říci ještě jednu věc k ujasnění mylného dojmu, že požadovaná jednoduchá slova jsou vždy původem z vlastní země. Chtěl bych připomenout, že velká část slov, které nekoření v našem jazyce, je využívaná autory známými pro svou jednoduchost. Vezměte si například známé dílo od Johna Bunyana a podívejte se na jeho název: The Pilgrim’s Progress. Ani jedno z těchto slov není původem saxonské. Bylo by lepší, kdyby dílo pojmenoval saxonsky „The Wayfarer’s Walk“? Tím, že to říkám, otevřeně přiznávám, že slova latinského a francouzského původu jsou obecně podřadná slovům saxonským a formuloval bych pravidlo, abyste používali čistě saxonská slova, pokud je to možné. Co se zde snažím vyjádřit, je, že se na věc nesmíte dívat pohledem, který slova odsoudí za nedostatečně dobrá a jednoduchá jenom proto, že nejsou saxonského původu. Obecně si však dávejte pozor, abyste nepoužívali příliš dlouhá slova.

Dr. Gee ve své vynikající knize „Our Sermons“ velmi obratně poukazuje na zbytečnost použití dlouhých slov, která se v běžné mluvě nevyskytují. Tvrdí například: „Používejte radši slovo radost místo blaženost, všemocný místo omnipotentní, zákaz místo proskripce, škodlivý místo zhoubný, následující místo v posloupnosti, vyvolat a odvodit místo evokovat a dedukovat.“ Všichni bychom se měli silně zamyslet nad těmito body. Je dobré používat vytříbená slova na půdě Oxfordu nebo Cambridge, kde se nacházíme před posluchači vyšší úrovně a kážeme vzdělanému publiku. Pří kázání obyčejnému shromáždění si buďte ovšem jistí, že čím dříve se zbavíte slovní zásoby na této vysoké úrovni a začnete používat obyčejná, běžná slova, tím lépe. Jedna věc se nikdy nemění – bez prostých slov nebudete nikdy schopni dosáhnout jednoduchosti v kázání.

  1. Třetí rada, kterou poskytuji, pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, je následující: Snažte se dosáhnout jednoduchosti ve struktuře textu kázání. Budu se snažit znázornit, co tím myslím. Pokud se podíváte na kázání, která přednáší skvělý a velký Dr. Chalmers, nemůžete přehlédnout množství řádků, než se doberete konce věty. Toto považuji za velkou chybu. Ve Skotsku to možná obstojí, ale v Anglii by to nemělo nikdy šanci. Pokud chcete dosáhnout jednoduché struktury textu, tak si dávejte pozor na psaní mnoha řádků bez pauzy, aby posluchači měli alespoň chvíli na nabrání dechu. Varujte se dvojteček a středníků. Zůstaňte u teček a čárek a pište, jako byste měli astma nebo trpěli slabým dechem. Nikdy nepište a neprohlašujte velmi dlouhé věty a odstavce. Využívejte častých přerušení a pokračování, čím častěji to budete dělat, tím více se přiblížíte jednoduché struktuře textu kázání. Velmi dlouhé věty plné čárek, středníků a závorek srovnané do odstavců o délce několika stránek jsou kompletním selháním z hlediska dosažení jednoduchosti. Musíme mít na mysli, že se kazatelé potýkají s posluchači, a ne čtenáři. Co se dobře čte, se nemusí dobře poslouchat. Čtenář si vždy může dopomoci tím, že se ohlédne na řádky, které už četl a tím si osvěží paměť. Posluchač však slyší věci pouze jednou, a pokud se během vašeho kázání ztratí kvůli dlouhé větě, je jen mála šance, že se opět chytí a zorientuje.

Opět říkám, že jednoduchost struktury kázání závisí na správném použití úsloví a záměrných, rázných vět. To je velmi důležité. Právě zde je, dle mého názoru, největší hodnota, kterou například najdete v komentáři od Mathewa Henryho nebo v Úvahách od Bishopa Halla. Podobné záležitosti se také nachází v knize „Papers on Preaching“, která je mnohem méně známá než by si zasloužila. Podívejte se na pár příkladů toho, co mám na mysli: „Čeho dosáhneme v tomto čase, to s námi bude na věčnost.“ „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ „Opuštění hříchu je nejlepším důkazem odpuštění hříchu.“ „Jen málo záleží na způsobu naší smrti – na způsobu našeho života však záleží mnoho.“ „Nepohoršuj se nad povahou lidí, ale neopomíjej jejich hřích.“ „Svět by byl hned čistým místem, kdyby si každý zametl před vlastním prahem.“ „Lež má krátké nohy – je těžké s nimi utéct.“ „Kdo začne s modlitbou, skončí s chválou.“ „Není všechno zlato, co se třpytí.“ „Bez práce nejsou koláče, platí pro církev stejně, jako pro všechny.“  „Bible má mělčiny, kterými se i jehně přebrodí, ale také hloubky, kde i slon musí plavat.“ „Jeden zločinec na kříži byl zachráněn, aby nikdo nezoufal, pouze jeden, aby nikdo nepovažoval milost za samozřejmou.“

Úsloví a podobná důrazná a kontrastní rčení dávají kázání nádhernou jasnost a dynamiku. Usilujte, abyste jimi zaplnili svou paměť. Využívejte je správným způsobem. Umístění na konci odstavců je obzvlášť dobré a bude velkou pomocí při dosahování jednoduchosti ve struktuře kázání. Dlouhých, komplikovaných, složitých vět se ale vyvarujte!

  1. Mou čtvrtou radou je: Pokud si přejete mít jednoduchá kázání, buďte přímí v oslovení! Co tím myslím? Myslím tím, abychom si navykli oslovení „já“ a „vy“. Pokud někdo při kázání používá přímý styl oslovení, je mu často vytýkáno, že je příliš nafoukaný a sobecký. Výsledkem toho je, že se kazatelé přímému stylu oslovení vyhýbají a radši se spokojí s pokorným a skromným „my“. Pamatuji si dobrého biskupa Villierse, jak říká, že označení „my“ by měli používat pouze králové a obchodní společnosti, ale faráři by měli vždy říkat „já“ a „vy“. S tímto výrokem z hloubi srdce souhlasím. Musím říci, že sem nikdy nepochopil, co to slavné kazatelské „my“ vlastně znamená. Myslí kazatel, který v celém svém kázání prohlašuje „my“, sám sebe a biskupa? Nebo myslí sebe a sbor? Nebo sebe a shromáždění? Sebe a církevní otce? Sebe a reformátory církve? Nebo sebe a všechny moudré na světě? Nebo má zkrátka na mysli pouze sebe? Obyčejného „Johna Smitha“, nebo „Thomase Jonese“? Pokud tím myslí pouze sám sebe, tak jaký má prosím vás důvod k používání množného čísla a ne jednoduchého „já“? Když navštěvuje členy sboru, sedí u postele nemocných, vyučuje své studenty, objednává si u pekaře chléb nebo u řezníka maso, tak přece neříká „my“, ale „já“. Rád bych tedy věděl, proč neříká „já“ i za kazatelnou? Jaké právo má kazatel, jakožto skromný muž, mluvit i za další lidi? Proč se v neděli zkrátka nepostaví a neřekne: „Při čtení Písma, jsem našel část textu obsahující záležitosti, které bych vám rád nyní předložil?“

Jsem si jist, že mnoho lidí nechápe, co kazatel použitím „my“ přesně myslí. Tento výraz zanechává posluchače v nejasnosti. Pokud řeknete: „, kazatel tohoto sboru, vám nyní chci říci něco, co se týká vašich duší, něco, čemu byste měli věřit, něco, co byste měli vykonat,“ tak vám bezpochyby všichni rozumí. Pokud ale začnete mluvit v nejasném množném čísle o tom, co bychom „my“ měli dělat, mnoho našich posluchačů neví, kam míříte a jestli mluvíte o nich, nebo o sobě. Toto vám předkládám a naléhám na mladší kolegy ve službě, aby na tento bod nezapomínali. Snažte se být přímí, jak jen to půjde. Nehleďte na věci, které o vás lidé budou říkat. V tomto bodě se nesnažte napodobovat Chalmerse, Melvilla nebo další soudobé kazatelské celebrity. Nikdy neříkejte „my“, pokud máte na mysli „já“. Čím více si zvyknete promlouvat k lidem v první osobě jednotného čísla, jako starý biskup Latimer, tím více dosáhnete jednoduchosti při vašich kázání a tím více vás budou lidé chápat. Slávou Whitefieldsových kázání je jejich přímost. Naneštěstí byly tak špatně zaznamenány, že je již v dnešní době nemůžeme docenit.

  1. Pátou a poslední radou, kterou vám dám, je: Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte hojně používat příběhy a názorné příklady. Na názorné příklady musíte pohlížet jako na okna, díky kterým je na předmět kázání vpuštěno více světla. O tomto bodě by se dalo promlouvat velmi rozsáhle, ale omezení krátkého pojednání mě nutí se tímto tématem zabývat pouze velmi krátce. Nepochybně vám nemusím připomínat toho, kdo „promlouval jako nikdo jiný“ – našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Pečlivě prostudujte všechna evangelia a všimněte si množství názorných příkladů, které jeho kázání obsahují. Kde jinde se setkáváme s takovým množstvím přirovnání a podobenství, jak v jeho promluvách! Neexistovalo nic, z čeho by Ježíš nedokázal vyvodit vyučování. Ptáci na obloze, ryby v mořích, ovce, kozy, pole, vinice, oráč, rozsévač, žnec, rybář, pastýř, vinař, žena připravující oběd, květiny, tráva, břeh, svatební hostina a hrobka, z toho všeho dokázal udělat prostředky k dopravení myšlenek do srdce posluchačů. Podobenství jako marnotratný syn, dobrý Samaritán, deset družiček, král připravující svatbu svému synu, boháč a Lazar, o zlých vinařích a další, jsou neskutečně poutavé příběhy, které náš Pán vypráví za účelem předání velkých pravd do srdcí posluchačů. Snažte se následovat a více se přibližovat příkladu našeho Pána.

Pokud se při kázání pozastavíte a řeknete: „Nyní vám řeknu příběh,“ ručím vám, že všichni, kdo tvrdě nespí, napnou své uši a začnu poslouchat. Lidé mají rádi připodobnění, názorné ukázky a dobře vyprávěné příběhy a budou je poslouchat, i kdyby neposlouchali při všem ostatním. Ukázky a přirovnání můžeme získat z nespočetného množství zdrojů! Vezměte si vše, co nám poskytuje příroda kolem nás. Podívejte se na oblohu a na zem. Podívejte se na historii. Podívejte se na všechna odvětví vědy: na geologii, botaniku, chemii, astronomii. Existuje na nebi a zemi vůbec něco, z čeho bychom nemohli vzít přirovnání, abychom přiblížili posluchačům zprávu evangelií? Přečtěte si kázání biskupa Latimera. Jsou to možná ta nejpopulárnější kázání, která byla kdy přednesena. Přečtěte si díla puritánů Brookse, Watsona a Swinnocka. Jsou plné znázornění, přirovnání, metafor a příběhů! Vezměte si kázání pana Moodyho. Co je tajemstvím jeho popularity? Jeho kázání jsou naplněna radostnými příběhy. Jedno arabské přísloví praví, že tím nejlepším řečníkem je ten, kdo dokáže z uší udělat oči!

Za sebe mohu říci, že se snažím nejen příběhy vyprávět, ale ve venkovských sborech také lidem předkládat snadné příklady, které lze jednoduše vidět. Například, když chci dokázat, že za vším stojí nějaký strůjce, bytost, která stvořila tento svět. Někdy jsem vytáhl svoje hodinky a řekl: „Podívejte se na tyto hodinky. Jak skvěle jsou vyrobené. Myslí si snad někdo z vás, že se všechny ty šroubky, kolečka a tyčinky spojily dohromady náhodou? Neřeknete snad, že zde musel být hodinář? A pokud ano, tak jistě můžeme říci, že tento svět musel také stvořit nějaký Stvořitel, jehož dílo a působení můžeme sledovat na každé z planet, které tak majestátně obíhají každoroční cyklus a zachovávají čas s přesností na sekundu. Podívejte se na svět, ve kterém žijete a na všechny ty úžasné věci, které v něm jsou. Budete mi tvrdit, že Bůh neexistuje, a všechno to stvoření je výsledkem náhody?“ Nebo jsem někdy vytáhl svazek klíčů a zatřásl s ním. Celé shromáždění se při cinkání klíčů ohlédlo. Poté jim řeknu: „Byly by klíče vůbec potřeba, kdyby všichni byli dokonalí a čestní? Co tento svazek klíčů říká?  Dokazují, že srdce lidí je nade vše prolhané a zoufale zkažené.“ Ukázka je, troufám si tvrdit, jeden z nejlepších postupů, jak zajistit kázání jednoduchost, jasnost, zřetelnost a snadnou pochopitelnost. Věnujte tomuto bodu výjimečné úsilí. Používejte názorné ukázky, kde to jen lze. Mějte oči otevřené a hledejte příležitosti. Šťasten je ten kazatel, který má cit pro přirovnání a dobrou paměť naplněnou dobře vybranými příběhy a názornými ukázkami. Pokud je opravdový Boží muž a ví, jak správně přednést kázání, nebude nikdy kázat prázdným lavicím.

Musím ovšem zmínit jedno varování. Při vyprávění příběhů také existuje vhodný a nevhodný způsob. Pokud někdo nedokáže vyprávět příběh přirozeným způsobem, raději by ho neměl vyprávět vůbec. I názorné ukázky, přes všechna jejich pozitiva, je možno přehánět. Pamatuji si dobrý příklad u velkého velšského kazatele Christmase Evanse. Zrovna se tiskne jedno z jeho kázání o úžasném zázraku, který se stal v Gadaře, kdy démoni posedli stádo prasat a to se vrhlo do jezera. Líčí to tak detailně, že se celé dění stává směšným, především kvůli výběru slov u pasáčků vepřů, kteří vypráví svému pánu, jaká škoda se mu právě přihodila. „Ach! Pane,“ říká jeden z nich, „všechna prasata jsou pryč!“ „Kam se poděla?“ ptal se jich pán, „kam utekla?“ „Seběhla do jezera.“ „Ale kdo je tam nahnal?“ „Ach pane! Ten úžasný muž.“ „Inu, co za muže to bylo? Co přesně udělal?“ „Inu, přišel a začal povídat zvláštní věci a celé stádo se z ničeho nic rozběhlo ze svahu rovnou do jezera.“ „Cože, i to staré černé prase a ostatní?“ „Ano pane, i to staré černé prase je pryč. Dívali jsme se a na poslední chvíli jsme zahlédli konec jeho ocasu mizet za okrajem svahu.“ Tento příklad je už příliš přehnaný. Znovu opakuji, obdivuhodná kázání Dr. Guthrie jsou občas tak přehlcena názornými ukázkami, že připomínají koláč, který je tvořen ze samých švestek a neobsahuje již téměř žádnou mouku. Do vašich kázání dávejte tolik barev a obrazů, kolik jen můžete. Použijte dobro a světlo ze všech zdrojů a z celého stvoření – z nebe i země, z historie a z vědy. Ale vždy existuje určitý limit. Musíte být opatrní, jakým způsobem používáte barvy, jinak způsobíte stejně škody jako užitku. Barvu na kázání nenalévejte po lžících, ale natírejte ji štětcem. Pokud si budete pamatovat toto varování, tak vám barva jistě velmi usnadní dosáhnout jednoduchosti a jasnosti v kázání.

Mějte tedy na vědomí, že toto je mých 5 rad:

  1. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte výborně rozumět tématu, o kterém se chystáte kázat.
  2. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte používat prostá slova.
  3. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, musíte se snažit dosáhnout jednoduchosti ve struktuře textu kázání, který obsahuje krátké věty a co nejméně čárek a středníků.
  4. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, buďte přímí v oslovení.
  5. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, hojně využívejte příběhů a názorných ukázek.

Dovolte mi na závěr přidat pár slov ohledně APLIKACE. Jednoduchosti v kázání nikdy nedosáhnete, pokud do toho nevložíte velkou část úsilí, především námahy a starostí. Znovu důrazně opakuji – námaha a starosti. Když byl velký malíř Turner dotázán, čím to je, že dokáže tak dobře kombinovat barvy, a tak výrazně se odlišuje od ostatních umělců, odpověděl: „Kombinovat je? Kombinovat? Kombinovat? Pane, no přece svou hlavou.“ Jsem přesvědčen, že i u kázání, nelze bez námahy a starostí téměř nic dělat.

Jednou jsem slyšel o mladém lehkomyslném kazateli, který řekl Richardu Cecilovi: „Myslím, že potřebuji víc víry.“ „Ne,“ odpověděl moudrý muž, „potřebuješ více úsilí. Potřebuješ více námahy. Nesmíš předpokládat, že Bůh udělá práci za tebe, i když je připraven udělat ji skrze tebe.“ Naléhám na své mladší bratry ve službě, aby si to pamatovali. Prosím je, aby si dali na čas s přípravou svých kázání a aby podstoupili nepříjemnosti a cvičili svou mysli četbou. Dávejte si pozor na to, co čtete.

Nechci, abyste svůj čas trávili čtením církevních otců za účelem zlepšení svého kázání. Jsou velmi užiteční, pokud se využívají na vhodné záležitosti, pokud ale vybíráte s rozvahou, jsou mnohem užitečnější některá díla moderních autorů.

Čtěte si dobré vzory a obeznamte se s dobrými příklady jednoduchého kázání. Za nejlepší vzor považujte Bibli. Pokud mluvíte stejným stylem, kterým je napsána, budete mluvit dobře. Přečtěte si nesmrtelné dílo od Johna Bunyana Poutníkova cesta. Pokud chcete dosáhnout jednoduchosti v kázání, čtěte si ho znovu a znovu a znovu. Nepovažujte puritánskou četbu za zbytečnou. Někteří tito autoři jsou bezpochyby těžkopádní. Goodwin a Owen jsou velmi hutní, ale zároveň jsou dělostřelectvem na správném místě. Čtěte si knihy od Baxtera a Watsona, Trailla a Flavela, Charnocka, Halla a Henryho. Dle mého názoru jsou to vzory toho nejjednoduššího jazyka, kterým se ve starých dobách mluvilo. Nicméně si pamatujte, že jazyk se s dobou mění. Mluvili stejným jazykem jako my, ale jejich styl byl jiný. Kromě nich si čtěte nejlepší vzory moderní doby, ke kterým máte možnost se dostat. Myslím si, že nejlepším anglickým autorem posledních 100 let byl politický radikál William Cobbett. Myslím, že psal tou nejlepší saxonskou angličtinou, kterou svět kdy spatřil. V dnešních dnech neznám většího odborníka na stručně mluvenou saxonskou angličtinu, než Johna Brighta. Jako příklady dobré angličtiny se mezi staršími řečníky vyjímají proslovy Lorda Chathama a Američana Patrika Henryho. Na posledním místě nezapomínejme, že v anglickém jazyce se kromě Bible v jednoduchosti, jasnosti, výřečnosti a razanci nic nevyrovná nejlepším proslovům Shakespeara. Zde zmíněné vzory a jim podobné musí být pečlivě studovány.  A to studovány s rozumem, pokud chcete dosáhnout dobré struktury textu vašich kázání. Na druhou stranu nezavrhujte rozmluvy s chudými a návštěvy lidí u nich doma. Sedněte si s lidmi u krbu a začněte s nimi debatovat nad vašimi myšlenkami ohledně různých témat. Snažte se zjistit, jakým způsobem přemýšlí a jakým způsobem se vyjadřují, abyste byli schopni udělat kázání, kterému budou rozumět. Tímto způsobem se budete mnoho učit, aniž byste si to uvědomovali. Budete neustále nalézat myšlenkové směry a budete mít nové nápady, co říci za kazatelnou.

Jednomu pokornému venkovskému faráři byla položena otázka, „zda studuje otce“. Tento dobrý muž odpověděl, že má pouze málo příležitostí studovat otce, jelikož jsou většinou na poli, když je volal. Ale kvůli tomu studoval více matky, protože ty byly většinou doma a mohl s nimi mluvit.

Vědomě či nevědomě uhodil tento muž hřebíček na hlavičku. Musíme se bavit s lidmi našeho sboru, když jsme mimo sbor, abychom mohli pochopit, jak k nim kázat, když ve sboru jsme.

  1. Na závěr pouze řeknu, že ať kážeme cokoliv a jsme za jakoukoliv kazatelnou, ať už je naše kázání jednoduché, nebo není, ať kážeme z připravených poznámek, nebo bez nich, neměli bychom usilovat o velkolepé představení, ale o kázání, které bude dlouhodobě prospěšné pro duše lidí! U svých kázání se těmto představením vyvarujme. „Krásná“ kázání, „geniální“ kázání, „chytrá“ kázání, „populární“ kázání jsou často kázání, která nemají žádný dopad na společenství a nepřitahují lidi k Ježíši. Miřme tedy na kázání, která se opravdu dotknou srdce, mysli a svědomí lidí a nutí je nad věcmi přemýšlet a zvažovat je.
  2. Všechna jednoduchost na světě vám je k ničemu, pokud nedokážete jasně a úplně kázat prosté evangelium Ježíše Krista způsobem, kterým ho všichni pochopí. Pokud Kristus ukřižovaný nemá ve vašem kázání své místo, pokud hřích není objasněn, jak by měl a pokud lidem není jasně řečeno, v co by měli věřit, čím by měli být a co by měli dělat, je vaše kázání k ničemu!
  3. Všechna jednoduchost na světě vám je, při kázání opět k ničemu bez dobrého a živého přednesu. Pokud máte sklopenou hlavu a něco si mumláte nad svými poznámkami nezajímavým monotónním hučivým hlasem jako vosa v láhvi a lidé vám nebudou rozumět a neví, o čem mluvíte, bude vaše kázání k ničemu! Věřte tomu, že naše církev se přednesu kázání nevěnuje dostatečně. Stejně jako všechny ostatní oblasti spojené s teorií kázání, je i tato oblast v rámci anglikánské církve bohužel nedostatečná. Vím, že sám jsem začal kázat v New Forest, aniž by mi někdy někdo řekl, co za kazatelnou dělám dobře a co špatně. Výsledkem tohoto stavu bylo, že můj první rok kázání byl v podstatě řadou experimentů. Na Oxfordu nebo Cambridge se nám v tomto ohledu také nedostane pomoci. Kompletní nedostatek nějakého řádného školení, jak kázat, je jednou z největších vroubků a defektů v systému anglikánské církve.
  4. Především také nezapomínejme, že všechna jednoduchost na světě je k ničemu, bez modlitby, aby se Duch svatý vylil na posluchače, aby dal požehnání, a aby náš život aspoň do jisté míry odpovídal tomu, o čem kážeme. Nechť se naším cílem stane upřímný zájem o duše lidí kolem nás. Usilujme také o jednoduchost při kázání evangelia Ježíše Krista a nikdy nezapomínejme doprovázet naše kázání životem ve svátosti a vroucí modlitbou!

________________________

Autor: J. C. Ryle

 

Posted on

Ujmi se svého úkolu: výklad biblického textu

 

Exegeze je při výkladovém kázání natolik důležitá, že není možné její význam přecenit. Každému skutečnému výkladu musí předcházet náležitá exegeze. Bez exegeze není výklad. Tím, čím jsou pevné základy pro velkou budovu, je exegeze pro výklad. Exegeze v tomto smyslu drží celou konstrukci kázání. Správné rozdělení biblického textu je základem pro to, aby mohl být správně kázán. Právě tak je pro kazatelnu exegeze důležitá.

Když mluvíme o exegezi, co tím myslíme? Tento výraz je přepisem řeckého slova exēgesis, které znamená vysvětlení či výklad. Exegeze je podstatné jméno, které v Novém zákoně nenajdeme. Nicméně, slovesný tvar (exēgeomai) vidíme v Novém zákoně šestkrát. Jedná se o složené slovo, které kombinuje hēgeomai, které znamená „vést“, s předponou ek, která znamená „z něčeho“. Doslova tedy znamená „vést z něčeho“. Jde tedy o vyvedení smyslu z Písma.

Ukáže nám to krátký přehled: Exēgeomai vidíme v Janovi 1:18, kde čteme, že Pán Ježíš „vysvětlil“, kým Bůh je, a vyložil nám, co dělá a říká. Čteme, že Kleofáš a jeho společník začali „vypravovat“, co je Kristus učil (Lukáš 24:35). To znamená, že učedníkům přesně popsali, co se stalo, když se jim zjevil. Podobně Kornelius „vylíčil“ Petrovi, co ve své vizi viděl (Skutky 10:18). Stejně tak Pavel a Barnabáš „vypravovali“ Jeruzalémské radě, co Bůh udělal na jejich první misijní cestě (Skutky 15:12). A znovu, vidíme, že Šimon „líčil“, jak Bůh obrátil pohany v Galácii (Skutky 15:14). Také Pavel začal „vyprávět,“ co Bůh vykonal skrze jeho službu (Skutky 21:19). V každé z těchto pasáží vidíme, že hlavním smyslem exēgeomai je vylíčit nebo vysvětlit, co bylo řečeno nebo co se stalo.

Právě tohle v sobě zahrnuje exegeze biblické pasáže. Toto slovo prostě znamená správně vyložit biblický text. Zahrnuje pečlivé vysvětlení pasáže Písma. Jde o opak eisegeze, která včítá do textu význam, který v něm není. Oproti tomu exegeze znamená vyvést z biblického textu skutečný smysl, který v daném textu je. S exegezí úzce souvisí hermeneutika, která se zabývá pravidly, na nichž stojí věda výkladu. Hermeneutika se zabývá principy výkladu, které řídí to, jakým způsobem vykladač při exegezi postupuje.

Potápění pro perly

Zde by mohla napomoci ilustrace. Exegezi bychom mohli přirovnat k práci lovce perel, který se potápí hluboko pod hladinu oceánu. Aby našel cenné perly, musí se ponořit a doplavat až ke dnu. Na dně musí pečlivě sesbírat všechny ty drahocenné skvosty. Na mělčinách podél pobřeží však žádné slonovinově bílé poklady nenajde. Nenajde je ani tehdy, když si bude jen tak plavat po hladině. Aby perly získal, musí se ponořit až na dno oceánu.

Jakmile má potápěč tyto drahocenné skvosty v ruce, musí je vynést na povrch. Nikdo z nich nemá užitek, dokud zůstávají na dně. Potápěč s nimi musí vyplavat na hladinu a vzít je na trh. Musí je dát klenotníkovi, který perly navlékne a udělá z nich nádherný náhrdelník. Také zesílí jejich lesk a učiní je tak přitažlivějšími a žádoucnějšími pro ty, jež si je budou prohlížet..

Do hlubin textu

To samé platí pro každého výkladového kazatele. Musí sestoupit do hlubin dané pasáže Písma. Musí tam nasbírat drahocenné perly pravdy, které jsou pod povrchem textu. Cenné poklady se nepovalují na hladině pasáže. Výkladový kazatel se do svých veršů musí ponořit. To vyžaduje disciplínu a plné zasvěcení se této náročné práci. Navíc to, aby byl schopný perly v Písmu najít, vyžaduje odpovídající výcvik.

Právě to je účelem exegeze. Kazatel se musí do svého textu ponořit. Jestliže z něj má vysbírat perly, musí se potopit až do té největší hloubky. Exegeta se však musí do textu nejen hluboko ponořit, ale také tam musí delší dobu zůstat. Musí se dostat až na dno pasáže, a to si žádá čas, který musí v textu strávit. Musí se dostat pod povrch daných veršů. Musí se do textu plně ponořit – jen tak najde jeho lesklé skvosty. Úspěch kazatele je závislý na tom, jaké exegetické perly najde. Když vstoupí za kazatelnu, musí vytáhnout a ukázat převzácný náhrdelník perel, které z dané pasáže posbíral. Musí své exegetické nálezy propojit a předložit je z kazatelny. To od něj vyžaduje hluboký závazek a vysokou úroveň kompetencí.

Ti, co se opalují a ti, co šnorchlují

Je však tragickou pravdou, že příliš mnoho kazatelů se podobá opalujícím se rekreantům, kteří nikdy neopustí pohodlí pláže. Nikdy se nepotopí do hloubky, aby získali perly. Mnohem raději se válí na písečné pláži a klábosí s dalšími rekreanty. Nikdy se neponoří do biblického textu. Nikdy se ani nenamočí tak, že by pasáž alespoň proplavali. Neděli co neděli jsou za kazatelnou suší.

Jiní kazatelé šnorchlují a jen tak se plácají na mělčině. Vždycky zůstávají blízko pobřeží a nikdy se nevydají do hlubin. Výsledkem je, že jejich kázání postrádá hloubku. Příčina je prostá – hloubku postrádá jejich studium biblického textu.

 

Plážoví povaleči a šnorchlisté nemohou být dobrými výkladovými kazateli. Jejich poznatky z pasáže budou vždy jen povrchní. Nikdy se nedostanou až na dno svých veršů. Nikdy se neponoří do hloubek Slova. Nikdy neopustí pláž ani nejdou do hlubší vody, než která by jim byla po kolena. Místo toho raději zůstávají na pevnině nebo plavou po hladině. Jejich studium se malátně převaluje v maličkých vlnkách blízko pobřeží. Výsledkem je, že jejich kázání je mělké tak maximálně po kotníky.

Ponoření do Písma

Oproti tomu skutečné výkladové kázání vyžaduje hluboké exegetické studium. Ten, kdo chce Bibli účinně kázat, musí mít schopnosti potřebné k jejímu správnému výkladu. Jeho kázání bude precizní, hluboké a mocné právě do té míry, do jaké se do textu dokáže ponořit. Čím hlouběji se do Slova ponoří, tím větší bude jeho znalost Boha a Jeho pravdy.

Když je tomu tedy tak, co je potřeba pro úspěšnou exegezi studovat? Disciplína exegeze od vykladače vyžaduje, aby významu dané pasáže věnoval pečlivou pozornost a zkoumal ji na řadě úrovní. Musí se do svého textu ponořit kontextuálně, lingvisticky, etymologicky, gramaticky, syntakticky, historicky, kulturně, geograficky a teologicky. Proto je důležité, abychom se na každou z těchto oblastí podívali blíže, a tak lépe pochopili exegetický proces.

Uvažujte o kontextu

Za prvé, vykladač musí studovat kontext pasáže. Měl by začít tím, že si povšimne širšího kontextu, a pokračovat ke kontextu užšímu. Musí si uvědomovat, kde se text nachází v celkovém příběhu Bible. Kde se tento text nachází v postupném zjevení Písma? Odkazují tyto verše v širším kontextu na Kristův první příchod? Odkazují na Jeho první příchod zpětně? Píše tento biblický autor před platností ceremoniálního zákona, během ní, nebo po ní? Těchto časových referencí je třeba zvážit celou řadu.

Vykladač musí zodpovědět i tyto otázky: Kde se tyto verše nacházejí v kontextu dané smlouvy? Je tato pasáž součástí Zákona ve Starém zákoně? Pokud ano, jaké části Mojžíšova zákona se naplnily v Kristově smrti? Která část stále trvá? Nacházejí se tyto verše v sekci s hebrejskou poezií? Nacházejí se v proroctví? Kde v Novém zákoně vidíme danou pasáž? Je to v jednom ze čtyř evangelií? Je ve Skutcích? Je v jedné z Pavlových epištol? Je v obecné epištole? Je v knize Zjevení? To, kde se pasáž nachází, zásadně ovlivní, jak je s ní třeba nakládat.

A dále – kde se tato pasáž nachází ve své biblické knize? Vyučuje nějakou zásadní pravdu v úvodu či prologu celé knihy? Přináší nějakou didaktickou či polemickou pravdu v hlavní stati knihy? Jedná se o klimaktické shrnutí v závěru knihy? A navíc – každá biblická kniha má hlavní téma. Jak tento text podporuje větší téma celé knihy? Co je stěžejním, postupně se rozvíjejícím tématem celé knihy? Na co se zaměřují předchozí verše? Už se tato kniha hlavnímu konceptu těchto veršů věnovala? V jakém literárním celku vidíme dané verše? Čím tento text přispívá k hlavní myšlence daného odstavce? Odpovědi na tyto otázky při pochopení a výkladu textu velmi napomohou.

Určete literární žánr

Za druhé, exegeta musí určit literární formu, kterou je daná pasáž napsaná. Forma psaní je to, co nazýváme literárním žánrem. Určit žánr má zásadní dopad na to, jak k textu přistupujeme a jak ho vykládáme. Není to tak, že by Bible byla napsaná v jedné, obecné literární formě. Napříč Písmem vidíme mnoho různých komunikačních stylů. Každá literární forma má vlastní unikátní způsob, jakým zaznamenává pravdu. Základními literárními formami v Bibli jsou narativ, zákon, píseň, mudroslovná literatura, řeč, podobenství, epištola a proroctví. Veškerá odpovídající exegetická studie vyžaduje pochopení jemných, charakteristických detailů jednotlivých literárních žánrů. Znát charakteristiky těchto různících se kategorií je pro výklad jednotlivých literárních typů kriticky důležité.

Pro přehled uveďme, že narativ zaznamenává události, které se staly na skutečném místě a ve skutečném čase a zahrnují skutečné lidi, místa, věci a skutky. Zákon zahrnuje právní předpisy s preambulemi, předpisy a tresty. Píseň je poezií psanou ve slokách, obsahuje paralelismy a různé řečnické prostředky. Mudroslovná literatura obsahuje jadrná rčení, jež se týkají obecného pozorování života a reflexe na něj. Řeč zahrnuje kázání různých kazatelů. Podobenství je hypotetickým příběhem, který sděluje jednu základní pravdu. Epištola je dopis napsaný církvi, skupině nebo jednotlivci. Prorocká literatura komunikuje blízké či vzdálené katastrofické události skrze bohatý symbolismus. Každý literární žánr má vlastní unikátní rysy.

Zkoumejte původní text

Za třetí, exegeta musí pasáž pečlivě lingvisticky analyzovat. Proto je nutné biblický text studovat v jeho původním jazyce. Starý zákon byl z většiny napsán hebrejsky, několik jeho kapitol aramejsky. Nový zákon byl napsaný v řečtině koiné, běžném jazyce, kterým se tehdy v římské říši hovořilo. Jestli má vykladač pasáž správně vyložit, musí ji studovat v těchto původních jazycích. To vyžaduje, aby kazatel původní jazyky znal. Pokud je nezná, musí mít přinejmenším přístup k informacím o původních jazycích prostřednictvím různých studijních nástrojů. Tak nebo tak, práce s původním jazykem je při exegezi nutnou disciplínou.

Vykladač začíná tím, že svůj text přeloží z původní řečtiny či hebrejštiny. Následně může svůj překlad srovnat s některými uznávanými překlady ve vašem jazyce (či s kvalitními anglickými překlady). Pasáž, které se věnuje, musí číst v původním jazyce. Pokud toho není schopen, musí použít nástroje, které mu umožní interagovat s pasáží v původním jazyce. Ať tak či onak, na svůj text se musí dívat očima původního jazyka, ve kterém byl text napsán.

Aby výkladový kazatel mohl určit přesný význam klíčových slov, musí studovat slova původního jazyka. To zahrnuje určení kořene slova, prostudování etymologie slova a doplnění svého poznání zjištěním, jak se dané slovo používá v mimobiblické literatuře. To v sobě zahrnuje uvědomění, které předpony mohou být spojeny s daným kořenem, aby tak vytvořily složené slovo. Takové studování slov vyžaduje objevení hlavních a sekundárních významů daného slova. Proto je nutné vysledovat, jak dané slovo používá autor v dalších pasážích či jak ho používají další bibličtí autoři.

To, nakolik je vykladač schopný svou pasáž správně vyložit, do značné míry závisí na tom, jak je schopný pracovat s původním jazykem. Taková práce není nepodstatná, ale naopak, pro zdravou exegezi je naprosto zásadní. Další exegetické studium původních jazyků vyžaduje analýzu sloves s důrazem na jejich čas, způsob, rod a osobu. Musí věnovat pozornost hlavním slovesům a všímat si, jak je tvarují příčestí a jak fungují infinitivy. A je zde řada dalších aspektů práce s původním jazykem.

Pevně se chopte gramatiky

Za čtvrté, další zásadní součástí exegetického procesu je zkoumání gramatiky pasáže. To znamená všímat si struktury vět a konkrétně toho, jak se k sobě jednotlivá slova vztahují, a studovat, jakou roli jednotlivá slova ve větě hrají. Vykladač musí určit podmět, přísudek a předmět věty. Musí určit přídavná jména, příslovce a předložkové vazby. Musí rozlišit, jak se jednotlivá slova rozvíjejí. Také si musí všímat souvislostí – co spojují a jaké formují přechody.

Exegeta musí při studiu gramatiky chápat roli podstatných jmen a zájmen. Jakého rodu, čísla a pádu je dané slovo? Jak se běžně používá ve větách? A jak je použito v tomto případě? Také musí brát v úvahu předložkové, příslovečné a infinitivní vyjádření. Taková vyjádření jsou tvořena malou skupinou souvisejících slov, která formují jednotku bez slovesa. Vykladač si také musí všímat vedlejších vět, tedy skupin slov s podmětem a přísudkem, které tvoří část souvětí.

Všechna tato pozorování o slovech dané pasáže společně pomáhají exegetovi pochopit plné sdělení syntaxe, tedy uspořádání slov a vyjádření do větších celků, které nazýváme větami. Může tak rozlišit mezi prostými, složenými, rozdělenými a obrácenými větami. Čím více bude vykladač vidět, jak jednotlivá slova fungují a jak s ostatními slovy ve větě souvisí, tím lépe je může vyložit.

Pochopte řečnické figury

Za páté, exegeta musí vyložit veškeré řečnické obraty a figury v dané pasáži. Taková vyjádření sdělují pravdu textu pomocí pronikavých a zapamatovatelných vyjádření. Řečnické figury jsou barvitá vyjádření, která autorovi pomáhají upoutat pozornost čtenáře. Účelem těchto termínů a slovních spojení je malovat obrazy na plátno lidské mysli. Řečnická figura pravdu ukazuje – místo toho, aby ji pouze uvedla.

Podívejme se na některé příklady běžnějších řečnických figur: Přirovnání je přímé srovnání s použitím slova „jako“. Metafora srovnává dvě skutečnosti bez toho, že by použila slovo „jako“. Hypokatastáze srovnává dvě věci tím, že zmíní jen jednu z nich a odkazuje tak i na druhou. Alegorie je sérií rozšířených metafor vystavěných okolo centrálního tématu. Metonymie předává význam prostřednictvím asociace. Synekdocha používá část jako zástupce celku. Hyperbola je záměrnou nadsázkou. Personifikace připisuje lidské vlastnosti neživému předmětu. Apostrofa se vztahuje k neživému předmětu, jakoby se jednalo o živou osobu. Antropomorfismus reprezentuje Boha, jako by měl lidské tělo. Zoomorfismus připisuje Bohu zvířecí vlastnosti. V Písmu najdeme mnoho dalších řečnických figur, zde máme jen několik příkladů z celé řady řečnických vyjádření, se kterými exegeta musí pracovat.

Zkoumejte historii

Za šesté, exegeta musí svou pasáž studovat ve světle jejího historického kontextu. Jestliže ji má správně vyložit, musí dostatečně dobře prozkoumat její pozadí, a to z různých zdrojů. Text nesmí být nikdy oddělen od časového a místního kontextu, v němž byl původně napsán. Většina pasáží se týká skutečných lidí a skutečných událostí, které se odehrály v konkrétních místech. Pochopení historického pozadí významně odkrývá smysl celé pasáže.

Biblický vykladač musí být schopný zasadit svůj vybraný text do chronologického kontextu širšího historického rámce. Musí se ptát: „Jak tato pasáž zapadá do rozvíjející se historie vykoupení? Jaké světové události ovlivňují důležitost tohoto textu? Jaké politické, vojenské, zemědělské či ekonomické informace pomáhají k pochopení této pasáže?“ Kazatel potřebuje pochopit historické okolnosti dané biblické pasáže. Proto potřebuje studovat biblické slovníky, encyklopedie a komentáře.

Berte v úvahu kulturu

Za sedmé, exegeta musí také brát v úvahu kulturní pozadí dané pasáže. Správné pochopení jejího smyslu vyžaduje, aby věděl něco o zvycích starověkého Středního východu. Bez znalosti mravů a zvyků starověkých Židů a okolních říší a národů pro něj bude těžké, pokud ne nemožné, pochopit, co mnoho textů ve skutečnosti znamená. Proto je třeba, aby výkladový kazatel viděl Písmo ve světle různých aspektů toho, jak ve starověku vypadal každodenní život.

To si žádá pochopení mnoha různých úrovní života v Izraeli, Babylonu, Asýrii, Egyptě, Malé Asii a Evropě. Znamená to, že exegeta se musí zabývat politickým prostředím dané doby. Musí tedy znát krále, faraony, císaře, tetrarchy a centuriony, musí znát jejich jurisdikci a to, jak jejich systém fungoval. Musí znát starověké sociální zvyky, jako jsou hostiny, oslavy, společná jídla, zasnoubení, svatby a pohřby. Musí mít vhled do starověké ekonomiky a jejích postupů, jako jsou bankovní praktiky, půjčky a úroky. Také je třeba, aby se výkladový kazatel vyznal ve starověké vojenské problematice – v bitvách, vozech, štítech, mečích, helmách a podobně.

Exegeta musí mít navíc dostatečnou znalost klimatických podmínek a počasí na Středním východě. Musí znát pozadí zemědělských postupů starověkého zemědělství, jako je setí, orba, prořezávání větví, sklizeň obilí a zajišťování se kvůli hladomorům. Musí znát různé rostliny rostoucí v Izraeli, jako jsou myrha, aloe a kasie. Musí znát minerály, horniny a půdní typy, které jsou v Izraeli časté – síra, křemen, jíl, jílovitá hlína, zlato, železo, stříbro.

K překlenutí kulturní propasti je zároveň nutné základní poznání fauny ve starověkém Izraeli a nejbližším okolí. To zahrnuje studium informací o včelách, psech, jezevcích, holubicích, mořských příšerách, orlech, mouchách, liškách, ovcích, koních a tak dále. Také je třeba, aby exegeta nastudoval praktiky pastýřů ve starověkém Izraeli a uvědomil si důležitost stáda, ovčince, hlídače, prutu, hole, zelených pastvin, klidných vod, vlků a podobně. Také musí něco vědět o starověkých lovcích, kteří používali luk a šípy, prak, pasti, sítě, jámy a další nástroje.

Prozkoumejte zeměpisná fakta

Za osmé, výkladový kazatel musí studovat geografii a povrch Izraele a okolních oblastí. Biblické historické záznamy se týkají tří kontinentů: Asie, Afriky a Evropy. Tento různorodý terén, kde se střídaly souš, moře a řeky, si žádá pečlivý výzkum. Je třeba zvážit širokou škálu geografických a topografických faktorů, včetně hor, údolí, náhorních plošin, pastvin, pustin, oceánů, moří, řek a potoků. Výkladový kazatel musí zkoumat geografii v plném rozsahu pokaždé, když se v pasáži objeví.

To si žádá dobrou znalost země a topografie Izraele, Egypta, pouště Kádeš, Babylonu, Asýrie, Arábie, Malé Asie, Evropy a mnoha dalších míst. Taková znalost je při snaze správně pochopit řadu biblických pasáží naprosto klíčová. Exegeta zároveň potřebuje znát vodní útvary, jako jsou Rudé moře, řeka Jordán, Mrtvé moře, Galilejské jezero a další. Také musí vědět něco o horách, údolích, pouštích a výšinách. Věrný vykladač si tedy musí všímat zeměpisných odkazů v textu. Jedině tak ho bude moci odpovídajícím způsobem pochopit.

Vysvětlete teologii

Za deváté, výkladový kazatel musí vidět biblickou nauku, kterou jeho pasáž vyučuje. Teologickou pravdu daného textu je třeba propojit se širším rámcem biblické a systematické teologie. Vždy je třeba se ptát důležité doktrinální otázky: Co tato pasáž vyučuje o Bohu? Co zjevuje o Ježíši Kristu? Co zjevuje o Duchu svatém? Čím doktrína v této pasáži přispívá k našemu pochopení andělů, Satana a démonů? Jak nás tyto verše vedou v oblastech pravdy o člověku, hříchu a spasení? Jakou nauku o církvi, Izraeli a posledních věcech vysvětluje?

Výkladový kazatel musí být studentem biblické teologie, tedy doktrín tak, jak je vyučují konkrétní pasáže Písma. Může se jednat o teologii Starého či Nového zákona, teologii konkrétní části jednoho ze Zákonů, teologii jednoho biblického autora či teologii jedné biblické knihy. Když se tyto oblasti biblické teologie propojí do jedné komplexní teologie, výsledkem je systematická teologie. Jedná se o studii každé z velkých oblastí doktríny napříč celým Písmem. Jednoduše řečeno, systematická teologie je disciplínou, která se snaží uspořádat doktríny Písma systematicky a uceleně.

Aby exegeta mohl pasáž správně vyložit, musí mít odpovídající teologické poznání. Pasáž musí vidět ve světle celkového teologického učení Bible jako celku. Znalost biblické a systematické teologie je řídícím faktorem při výkladu učení konkrétních veršů. Každá pasáž musí být konzistentní se zbytkem toho, co Bible vyučuje. Bible vždy hovoří jedním hlasem a nikdy si neprotiřečí.

Exegeze ve výkladovém kázání

Každý z těchto devíti aspektů exegeze je pro správný výklad Písma zásadní. Jestliže se má výkladový kazatel ponořit do hlubin své pasáže a najít perly, které se v ní nacházejí, musí se v každé oblasti exegeze velmi snažit. Pokud kazatel kterýkoliv z těchto aspektů vynechá, snadno upadne do alegorizování, moralizování či zduchovňování textu. Bude mu hrozit, že snadno začne pasáž psychologizovat či upravovat, aby vyhověla jeho rozmarům. Odpovídající exegeze je pro výkladové kázání naprosto klíčová a nutná. Je pravdou, že tyto schopnosti nelze ovládnout najednou, ale kazatel si je buduje a učí se je postupně během své celoživotní služby. Výkladový kazatel musí při studiu textu zápasit na modlitbách, jelikož je zcela závislý na tom, aby mu byl Duch svatý při exegezi božským průvodcem. Bratři, pamatujte, že náš výklad nikdy nevystoupí výše, než jak hluboká je naše exegeze.

 

autor: STEVEN J. LAWSON, PREZIDENT, ONEPASSION MINISTRIES

Posted on

Co je výkladové kázání?

 

Mnoho lidí hovoří o výkladovém kázání, ale jen pár z nich chápe, co tento pojem znamená. A ještě méně lidí ho praktikuje. Mnoho pastorů se pokouší jen o něco málo více, než je filozofování z kazatelny. Jiní jen moralizují, vyprávějí o politice nebo prostě vyprávějí příběhy. A důvod je prostý – buď nevědí, co od nich Bůh při kázání jeho Slova vyžaduje, nebo ztratili důvěru v moc Slova vykonat své dílo. Ať už je situace jakákoliv, Philip Ryken varuje: „Jejich sbory jen výjimečně slyší hlas Božího Ducha, jenž hovoří skrze Písmo. Je to prosté – postkřesťanská církev už nevěří v moc biblického kázání.“ V době, kdy je biblické kázání ztraceným uměním, je důležité, abychom si vyjasnili, co vlastně biblické kázání je. To je jediná cesta, jak ho můžeme získat zpět.

Co je výkladové kázání? Slovo „výkladové“ je přídavným jménem, které popisuje konkrétní druh kázání – výkladové kázání. Toto slovo samo o sobě znamená „vysvětlující, vykládající“ či „komentující“. To znamená, že výkladové kázání je především vysvětlujícím kázáním – kázáním, které z kazatelny vykládá biblickou pasáž. Jedná se o kázání založené na Bibli, které pečlivě vysvětluje text Písma, správně ho vykládá a přesvědčivým způsobem ho relevantně aplikuje. Tento přístup ke službě za kazatelnou je zřetelně a jasně biblický.

Výkladové kázání logickým a jednotícím způsobem přináší zdravý a jasný výklad biblického textu, a tak ukazuje jeho praktičnost a relevantnost pro každodenní život. Tento druh kázání je trojiční, což znamená, že je zaměřený na Boží slávu, velebí svrchovanost Božího Syna Ježíše Krista a je zmocněný Duchem Svatým. Jde o kázání, které prostřednictvím zdravé exegeze uspořádává a prezentuje pravdy podle toho, jak se rozvíjí myšlenky daných textů, a aplikuje je do každodenních životů posluchačů. Ten, kdo chce být výkladovým kazatelem, se těmto základním zásadám musí za kazatelnou plně oddat.

Stručně řečeno, skutečné výkladové kázání je biblicky ukotvené, zaměřené na Boha a relevantní pro praxi, a přichází skrze muže, jehož vášní je Bůh a který je svrchovaně zapálen Duchem Svatým. Puritáni říkali, že výkladové kázání zapaluje za kazatelnou požár. John Owen, nejznámější puritán, řekl: „[Kázané] slovo je jako slunce na obloze,“ vyzařuje „duchovní světlo a žár.“ To znamená, že oheň za kazatelnou vyzařuje světlo a žár – světlo, které vede a osvětluje, a žár, který usvědčuje a proměňuje.

Vynikající kvality Písma – jeho inspirovanost, neomylnost a dostatečnost – jsou pevnou skálou, na které spočívá celé výkladové kázání. Biblické kázání je veřejnou proklamací, která vysvětluje Písma tím, že před posluchačem otevírá biblický text, jasně vykládá jeho smysl a prakticky ho aplikuje. Skutečné kázání je vždy biblickým kázáním, které vždy předává Bohem zamýšlený význam Slova a vždy ho aplikuje do každodenního života.

 

autor: STEVEN J. LAWSON, PREZIDENT, ONEPASSION MINISTRIES

Posted on

Utiskuje komplementarismus ženy?

Kde v Bibli vidíte koncept, že manželé mají být vůdci svých domácností?

Nejexplicitnější texty, které se přímo týkají muže jakožto hlavy v manželství a podřízenosti ze strany manželky, jsou Genesis 1–3, Efezským 5:21–33, Koloským 3:18–19, 1. Timoteovi 3:2, 4, 12, Titovi 2:5 a 1. Petrův 3:1–7.

Když se podíváme na učení těchto pasáží, tento koncept muže jako vůdce, který proniká celým biblickým modelem rodinného života, není pouhým tisíce let trvajícím kulturním fenoménem, ale Božím původním záměrem, který je nyní ovlivňován hříchem. Naše kniha Recovering Biblical Manhood and Womanhood (Znovuzískání biblického mužství a ženství) obsahuje podrobnou exegetickou podporu toho, proč věříme, že tyto biblické pasáže vyučují, že role hlavy zahrnuje primárně vedení, které je zodpovědností muže.

 

Nemyslíte, že zdůrazňovat vůdčí roli muže a podřízenost ženy podporuje už tak epidemické týrání žen?

Ne. V první řadě zdůrazňujeme kristovské, sebeobětující vůdcovství, které bere ohledy na dobro manželky a prokazuje jí úctu jako spoludědičce milosti života (1Pt 3:7). A zároveň zdůrazňujeme uvážené podřizování, které nedělá z manžela absolutního, svrchovaného pána (viz otázka 5).

Za druhé, věříme, že týrání žen (a týrání mužů) má hluboké kořeny v tom, že rodiče nedokáží svým synům a dcerám vštěpit význam a smysl skutečného mužství a skutečného ženství. Zmatenost a frustrace v oblasti sexuální identity se často rozrostou ve zhoubné chování.

Řešením není minimalizovat rozdíly mezi pohlavími (což vždy přinese jen různé hrozivé výsledky), ale vyučovat doma a v církvi, jak se projevuje skutečné mužství a ženství v milujících a komplementárních rolích v manželství.

 

Znamená to snad, že nevěříte ve „vzájemnou podřízenost“, kterou, jak se zdá, Pavel vyučuje v Efezským 5:21 („podřizujte se jeden druhému“)?

Odpověď plně záleží na tom, co je myšleno „vzájemnou podřízenosti“. Někteří z nás zde kladou větší důraz na vzájemnost než ostatní. Ale i kdyby měl Pavel na mysli úplnou vzájemnou podřízenost (manželky se podřizují manželům a manželé se podřizují manželkám), neznamená to, že manželé a manželky by se měli vzájemně podřizovat stejným způsobem.

Klíčem je pamatovat na to, že v té samé pasáži je vztah mezi manželem a manželkou popisován jako obraz vztahu mezi Kristem a církví. Podřizují se Kristus a církev vzájemně? Rozhodně ne, jestliže podřizováním míníme to, že se Kristus podřizuje autoritě církve. Pokud ale podřizováním myslíme, že Kristus sám se podřídil, trpěl a zemřel pro dobro církve, odpovědí by bylo ano. Církev se však Kristu podřizuje jiným způsobem. Církev se Kristu podřizuje tím, že potvrzuje jeho autoritu a následuje ho.

Vzájemná podřízenost tedy neznamená podřizovat se navzájem stejným způsobem. Vzájemná podřízenost proto nijak neubírá na skutečnosti, že Kristus je hlavou církve, a neměla by tedy ubírat na skutečnosti, že manžel je hlavou své manželky.

 

Jestliže se manžel má ke své manželce chovat tak, jako se Kristus chová k církvi, neznamená to, že by měl řídit všechny podrobnosti jejího života a že by s ním ona měla řešit naprosto vše, co dělá?

Ne. Analogii mezi Kristem a manželem není možné brát tak daleko. Na rozdíl od Krista, všichni manželé hřeší. Jejich moudrost je konečná a chybující. A nejen to, ale manžel, na rozdíl od Krista, připravuje nevěstu nejen pro sebe, ale i pro někoho jiného – pro Krista. Nejedná jen jako Kristus, ale i pro Krista. A v tomto smyslu nesmí být pro svou ženu Kristem, jinak tím Krista zradí. Musí svou manželku vést takovým způsobem, aby ji povzbuzoval, ať se spoléhá na Krista, ne na něj samotného.

V praxi tento princip brání ponižujícímu a úzkostlivému dohledu a dozoru. Když se manžel snaží chovat jako Kristus, musí pamatovat na to, že Kristus vede církev ne jako svou dceru, ale jako svou manželku. Připravuje ji jako „spoludědičku“, ne jako služku (Ř 8:17). Jakékoliv vedení, které ve jménu kristovského vedení pěstuje v manželce osobní nezralost, duchovní slabost či nejistotu skrze přílišnou kontrolu, vybíravé dozorčí manýry či despotickou diktaturu, se zcela míjí s analogií v Efezským 5. Takovou manželku si Kristus rozhodně nepřipravuje.

 

Ale co skutečnost, že Ježíš se k ženám choval velmi osvobozujícím způsobem? Nebourá tento přístup naše hierarchické tradice a neotevírá ženám cestu k tomu, aby mohly sloužit ve všech rolích (tedy například jako kazatelky)?

Věříme, že služba Ježíše Krista má zásadní vliv na to, jak se k sobě mají hříšní muži a hříšné ženy chovat. Jeho péče o ženy byla často velmi zjevná: „Tato však, dcera Abrahamova, kterou spoutal Satan, hle, na osmnáct let, neměla být rozvázána z toho pouta v den sobotní?“ (L 13:16). Vše, co Ježíš vyučoval a dělal, bylo útokem proti pýše, která vede muže a ženy, aby se vzájemně ponižovali. Vše, co vyučoval a dělal, vedlo k pokoře a lásce, která zbavuje vůdcovství sebestřednosti a podřizování servility.

Chlípný pohled muže řadil do kategorie cizoložství a vyhrožoval zde peklem (Mt 5:28–29). Odsoudil vrtošivé nakládání s ženami při rozvodech (Mt 19:8–9). Volá nás k zodpovědnosti za každé neopatrné slovo, které řekneme (Mt 12:36). Přikázal nám, že se máme chovat k ostatním tak, jak chceme, aby se chovali k nám (Mt 7:12). Zatvrzelým velekněžím říkal: „Nevěstky vás předcházejí do Božího království“ (Mt 21:31). Doprovázely ho ženy, vyučoval ženy a ženy svědčily o jeho vzkříšení. Proti každému sociálnímu zvyku, který ponižuje nebo zneužívá muže a ženy, se můžeme postavit Ježíšovými slovy: „Proč přestupujete Boží příkaz kvůli své tradici?“ (Mt 15:3).

Ale kde Ježíš řekl nebo udělal cokoliv, co by kritizovalo řád stvoření, v němž mají muži prvotní zodpovědnost vést, chránit a pomáhat? Ježíš tento dobrý řád nikde nezpochybnil. To, že ženy Ježíšovi sloužily, učily se od něj a běžely říct jeho učedníkům, že Ježíš je vzkříšen, ani v nejmenším neznamená, že se Ježíš stavěl proti milující vedoucí roli mužů či proti tomu, že staršími mohou být pouze duchovní muži. To, že staršími v církvi smí být jen muži, bychom netvrdili jen na základě toho, že Ježíš si vybral dvanáct mužů, aby byli jeho autoritativními apoštoly. Ale tento argument je přinejmenším tak platný jako tvrzení, že něco, co Ježíš někde udělal, ukazuje na to, že byl proti tomu, aby staršími byli jen muži, nebo aby muž zastával roli hlavy domácnosti.

Snaha ukázat, že Ježíšova služba je součástí biblického útoku proti genderovým rolím, stojí na předpokladu (ne na důkazu), že Ježíš se snažil zrušit vedoucí a podřízené úlohy, ne korigovat je. Je zřejmé, že Ježíš radikálním způsobem očistil vůdcovství od pýchy, strachu a sebestřednosti a že neméně radikálním způsobem ctil ženy jako někoho, kdo je v Božím stvořeném řádu hoden nejvyššího respektu.

 

_______________________

John Piper (DTheol, University of Munich) je zakladatelem a učitelem organizace desiringGod.org a kancléřem Bethlehem College & Seminary. 33 let sloužil jako hlavní pastor sboru Bethlehem Baptist Church v Minneapolis v Minnesotě. Je autorem více než 50 knih.

Wayne Grudem (PhD, University of Cambridge; DD, Westminster Theological Seminary) je profesor teologie a biblických studií se zaměřením na výzkum na Phoenix Seminary a má za sebou 20letou kariéru profesora na Trinity Evangelical Divinity School. Grudem získal vysokoškolský titul na Harvardu a MDiv na Westminster Theological Seminary. Je bývalým prezidentem Evangelical Theological Society (Evangelikálního teologického sdružení), spoluzakladatelem a bývalým prezidentem Council on Biblical Manhood and Womanhood (Rady pro biblické mužství a ženství), členem překladatelské rady pro překlad Bible „English Standard Version“ (ESV) a hlavním editorem studijní verze ESV. Také publikoval více než 20 knih.

 

Posted on

Je Písmo pro biblické poradenství dostatečným zdrojem?

Když za poradcem přijdou lidé se svými nejvážnějšími a tajnými problémy, potřebuje jim na to něco říci. Potřebujeme vedení v tom, jak na informace, které se dozvíme, reagovat. Velmi dobrým příkladem je Trenyan. Jednoho dne jsem seděl ve své kanceláři a ona se mnou sdílela velmi bolestivé informace. Řekla mi o svém hlubokém trápení a o tom, jak se začala řezat na nohou malým nožem, který si koupila v domácích potřebách. Když mi Trenyan dořekla svůj příběh, zmlkla. Bylo na mně, abych začal mluvit.

Chvíle, kdy poradce musí odpovědět na bolest, kterou mu právě odhalil zlomený člověk, je jedním z nejposvátnějších okamžiků v celém životě. Druhý člověk mu právě prozradil něco důvěrného, hlubokého a těžkého o svém životě a teď čeká na odpověď. Tyto chvíle mi velmi silně připomínají mou povinnost poradce poskytnout moudrost a péči.

Tyto chvíle toho velmi mnoho odhalí, protože to, co v nich řekneme, ukazuje, v co vkládáme svou důvěru. Vše, co řekneme, ukazuje, na jaký zdroj autority spoléháme. Před touto realitou se nedá utéct. Právě takové chvíle, jako byla ta, kterou jsem zažil s Trenyan, a slova, která vyplňují jejich ticho, ukazují, jaké poradenské zdroje považujete za nejdůvěryhodnější, nejvíce informativní a nejnápomocnější. „Moudrost“ vycházející z vašich úst ukazuje, v co vkládáte svou důvěru – ať už je to „moudrost“ světa, „moudrost“ sekulární psychologie, vaše vlastní „moudrost“, nebo Boží moudrost v Bibli.

Pokaždé když hovoříte, vztahujete se tím k nějakému druhu moudrosti. Doktrína dostatečnosti Písma je zaslíbením, že Bůh sám vám poskytne to, co je třeba říct v těchto posvátných chvílích. Je pro mě nesmírnou útěchou vědět, že si nemusím vyrábět nějakou svou „moudrost“ a že nemusím vykrádat „moudrost“ sekulární terapie. Mohu jít do Písma a najít v něm něco, co budu moci říct lidem jako Trenyan – budu jim moci předat Boží dostatečné slovo.

Trenyanin příběh

Během několika měsíců poradenství jsem Trenyan více poznal. Každý týden jsme se setkávali a hovořili o jejích problémech a o tom, co o nich Bůh říká. Když jsem poslouchal její příběh, pochopil jsem, proč si Trenyan takhle pořezává nohy. Jak se ukázalo, měla řadu problémů se svými rodiči. Její rodiče na sebe neustále ječeli a pokřikovali obscénnosti. Hádky se někdy zvrhly i ve fyzické násilí.

Trenyan a já jsme měli řadu rozhovorů o všemožných tématech. Nejdůležitější částí našich společných rozhovorů se stal  Žalm 55. Trenyan říkala, že právě tahle pasáž Písma pro ni byla nejdůležitější, dodávala jí naději a dávala jí vnímat její situaci jinak.

Přečtěte si část Davidova volání k Bohu v Žalmu 55:5–9,13–15. Ačkoliv tento žalm napsal David a ačkoliv jeho situace se od situace Trenyan nepochybně lišila, na svou bolest reagoval slovy, které mohla sepsat do puntíku přesně i Trenyan.

Trenyan a já jsme se spolu u této myšlenky zastavili. Bylo pro ni povzbuzující vidět, že v Bibli jsou slova, která vystihují její zármutek.

Žalm 55 dělá mnohem více, než že by se jen identifikoval s Trenyaninou bolestí. Popisuje jinou a lepší cestu vpřed. I David vyjadřuje bolest a touhu utéct, ale kritickým rozdílem mezi Trenyan a Davidem je to, že žalmista svou bolest proměňuje v příležitost vylít své srdce Bohu. Poté, co se Trenyan s Davidem identifikovala, se od něj potřebovala poučit. Bůh Trenyan skrze Davida naučil, jak se k Němu vztahovat ve chvílích bolesti. Trenyan se naučila skrze bezprostřednost a dynamičnout modlitby uvrhnout svá břemena na Pána.

Naneštěstí, Trenyanini rodiče si nikdy nenechali poradit. Jejich hádky pokračovaly a tak jejich manželství došlo do hořkého konce. Poradenství s Trenyan však bylo úspěšné. O několik let později jsem byl u toho, když se provdala za skvělého, zbožného křesťana. Trenyan se naučila, že zkoušky nevyžadují, aby se stáhla a uzavřela uvnitř sebe. Mohou se místo toho stát příležitostí růst v Boží milosti a být prostředkem, jak předávat milost ostatním, kteří ji potřebují.

Zdrojem změn v Trenyan nebyl nikdo jiný než Bůh sám. Jeho skutky lásky a milosti, vyjádřené v jeho Slově, přišly do Trenyanina života a způsobily změnu.

 

autor: — Heath Lambert, převzato z jeho nové knihy A Theology of Biblical Counseling: The Doctrinal Foundations of Counseling Ministry.

Posted on

Poradenství v krizových situacích – mp3